Puštík obecný se zbarvením očí i peří podobá puštíku bělavému (Strix uralensis), je však mnohem menší a má o něco větší oči a kratší ocas. Jednoznačným rozpoznávacím znakem jsou tmavohnědé až černé oči, protože mimo puštíka bělavého a sovy pálené (Tyto alba) ostatní sovy u nás mají duhovku očí žlutou, resp. v případě výra a kalouse ušatého (Asio otus) pomerančovou. Má nápadně velkou kulatou hlavu se žlutavým zobákem. Kůrově našedlé nebo nahnědlé ochranné zabarvení (mimikry) mu umožňují dokonale splynout s kůrou stromů. Ochranné zbarvení je proměnlivé, ani mláďata z jednoho hnízda nemusí být zbarveny stejně. Nohy jsou zarostlé pouze po prsty. Rozpětí křídel se pohybuje od 93 do 98 cm při délce těla 40 až 42 cm a hmotnosti od 330 do 630 g (samec 330 až 475 g a samice 400 až 630g). Tok se svatebními lety začíná již v lednu a vrcholí v březnu. Tehdy lze v noci slyšet plačtivé houkání. Samec volá protáhlým houkavým „hůůůůůů-hu-huuuuuh" a samice odpovídá jasným "kuvit". Ozývají se i v dubnu a květnu, i když vzácněji. Naproti tomu poměrně často houkají v září a říjnu v průběhu takzvaného podzimního toku. Podle výrazného hlasového projevu lze puštíka obecného poměrně přesně lokalizovat. V březnu a počátkem dubna samice snese 3 až 4 (při dostatku potravy 6 až 7) bílých, téměř kulovitých vajec do hnízdní dutiny ve stromech, ale i přímo na zem mezi kořenové náběhy stromů.

Někdy zahnízdí i na půdách loveckých chat a posedů nebo v ptačích budkách. Obsazuje i opuštěná hnízda dravců. Vzhledem k chladnému březnovému počasí sedí už na prvním násadovém vejci, takže mláďata, chráněná hustým bělavým chmýřím se líhnou postupně a to až s týdenním odstupem mezi nejstarším a nejmladším. První mládě se vylíhne za 28 dní. Samec na vejcích nesedí, ale zásobuje partnerku i mladé potravou. Samice pak roztrhá úlovek na menší kousky a mláďata krmí se zavřenýma očima. Orientuje se pouze sluchem a citlivými hmatovými vousy u kořene zobáku. To platí pro všechny sovy, neboť jsou dalekozraké, takže na krátkou vzdálenost nedokáží zaostřit zrak. Samice se stará i o čistotu dutiny mláďat, kdy požírá trus a vývržky mláďat. Mladé sovy opouštějí hnízdo po 27 až 35 dnech, ale létat jsou schopny až po sedmi týdnech od vylíhnutí. Pokud na jejich teritorium vnikne člověk, rodiče na vetřelce obvykle hned zaútočí, i když ne natolik agresivně jako puštík bělavý.

Při analýze vývržků dospělých ptáků se zjistilo, že ze savců loví zejména hraboše a myši (spolu s krysami a křečky tvoří téměř 70% potravy), dále netopýry, krtky, lasičky, hranostaje, veverky atd. Ptáci v potravě tvoří necelých 14% a jsou to především vrabci (téměř 4,4%), dále pak špačci, drozdi, pěnkavy, strnadi a další druhy. Ve vývržcích byly identifikovány i pozůstatky malých dravců, např. ostříže lesního (Falco subbuteo), sokola stěhovavého (Falco peregrinus) nebo i sov a dokonce někdy požírá i mladé puštíka obecného (kanibalismus). Obojživelníci a plazi tvoří 11% a hmyz téměř 5% potravy. Ve vývržcích byly nalezeny i zbytky ryb. Šlo pravděpodobně o uhynulé ryby posbírané z hladiny nebo z břehů potoků a jezer. Užitná lovecká zvěř tvoří asi promile z celkové kořisti, výjimečně loví mladé králíky, zajíce, koroptve a bažanty. Číhá na vyvýšeném stanovišti a na kořist útočí nehlučným klouzavým letem. Žije v mírném podnebném pásmu od Portugalska na západ Evropy až po Koreu. Puštík obecný je po kalousovi pustovkovi (Asio flammeus) nejčastějším nočním lovcem listnatých (zejména bukových a dubových) a smíšených lesů od nížin až do 1000 metrů nad mořem. Vyskytuje se však i horských oblastech a to až do 1800 metrů nadmořské výšky. V jehličnatých lesích žije vzácněji. V nížinách obývá lužní lesy. Podle Žalmana (1947) se puštík obecný dožívá 15 let. S ohledem na způsob života i druh kořisti se puštík obecný v sokolnictví při praktickém lovu nepoužívá. Na mnoha sokolnických dvorech je však předvádějí při letových ukázkách pro veřejnost. 

Zveřejněný text je obsažený v publikaci Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ – 2. díl: Naši dravci a sovy, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.