Myslivecké pojmenování

• samec: zajíc, zaječák; samice: zaječka, zaječice; mládě: zajíče, zajíček

Lidové pojmenování

• matěj, janek, ušák, macek; staroch (starý zajíc), babka (stará zaječka)
• O historii a původu se více dozvíte zde.
• Mysliveckou mluvu si můžete přečíst na tomto odkazu.

Zajíc žije téměř na celém světě. Nejvíce mu vyhovují nížiny a pahorkatiny v teplých oblastech, kde se střídá úrodné pole s malými lesíky. V podhorských oblastech je méně častý, ale ojediněle se vyskytuje i v horách. Zbarvení zajíce je přizpůsobeno jeho životnímu prostředí. Má svalnaté tělo s nápadně dlouhými zadními běhy. Délka těla zajíce i zaječice je 60 až 80 cm. Ocas (pírko) je dlouhý 7 až 11 cm. Hmotnost zajíce je 3,5 až 7 kg. Srst (vlna) je hnědá s příměsí barvy světlejší i tmavší. Břicho je bílé, v přechodu na boky je rezavohnědý pruh. Pírko je bílé, na horní straně má černý pruh. Slechy jsou na konci z vnější strany černě lemovány. Na obou stranách horního pysku a nad světly vyrůstají bílé hmatové vousy (kníry), které jsou loveckou trofejí. Na štíhlé vejčité hlavě jsou velké oči, které mu umožňují vidět dozadu i bez otáčení hlavy. Díky stavbě těla s dlouhými zadními nohami a krátkými předními nohami, umožňuje zajíci rychlý start a kličkující útěk v otevřeném prostoru. To je však nevýhodou ve vysokém a hustém porostu. Spodek tlapek je zarostlý širokými chlupy, které zabraňují klouzání. Mezi pohlavím není viditelný rozdíl. Ze smyslů je výborně vyvinutý sluch a na kratší vzdálenost je velmi dobrý i čich. Zrak je slabší, zpozoruje jen pohyb. Zajíc žije samotářsky a ve svém teritoriu má vydupané chodníčky, po kterých vychází na pastvu. Přes den leží stulený ve svém lóži s ušima sklopenýma na záda a s hlavou obrácenou proti směru větru. Takových lóží má ve svém rajónu více a střídá je podle potřeby. V zimě rád zaléhá ve staré oranici, kde se nejednou nechá zavát sněhem. Na pastvu z úkrytu vybíhá před večerem a pase se celou noc.

Při pasení se pohybuje velmi pomalu, hopsá a tichounce si mumlá. Často panáčkuje a sleduje okolí. Při vyrušení se zachraňuje rychlým během. Dokáže vyvinout rychlost až 60 km za hodinu. Dokonce umí bleskově změnit směr, kličkuje a jeho odskoky bývají až 7 m dlouhé. V nebezpečí hlasitě vřeští. Potravou jsou mu zemědělské plodiny, trávy, plevele, letorosty keřů a stromů. Rád ohlodává i kůru stromků. V zimě vychází na ozimy a řepku olejnou. Páří se 3 až 4 krát v roce, od února do července. Samci jsou zvyklí mezi sebou bojovat tak, že stojí na zadních nohách a předními tlapkami se navzájem mlátí. Oplodněná zaječice po 6 týdnech vrhá na holém lóži 2 až 4 osrstěná a vidící mláďata, která kojí asi 2 týdny. Do roka takto zaječice přivede na svět 8 až 10 mláďat, z nichž se podzimu dožije sotva třetina. Malé zajíčky už po týdnu berou i na zelenou pastvu a po měsíci dosahují hmotnosti 1 kg. Pohlavně dospívají ve věku 8 měsíců. Malí zajíčci jsou častou kořistí hranostaje, jestřába, vrány, čápa, ale i divokých prasat. Matka je však umí odvážně bránit. Na dospělého zajíce si troufne i liška, tchoř a kuna, ale zdravý zajíc se svým rychlým během před nimi obvykle zachrání. Hodně zajíců, zvláště mladých, uhyne při dlouhotrvajících deštích, za silných mrazů a při vysokém sněhu.

Foto: Leszek Madzia

www.prirodainfo.cz

           Vladislav Šrajbr