Tetřívek obecný je nejvíce rozšířen v severských oblastech Evropy a Asie. V poslední době jeho počet neustále klesá. Na snižování stavů má vliv meliorace pastvin, turistika a chladné sychravé počasí na jaře v době líhnutí mláďat. Dobře se tetřívkovi daří především na rozsáhlých pasekách po imisních kalamitách a na plochách typu tankodromů, kde se jeho stavy zvýšují. U nás byl tetřívek nejpočetnější kolem roku 1910. Dnes ho nalezneme vyjímečně v oblastech Krušných hor, Jizerských hor a na Šumavě. Menší populace jsou také v Doupovských horách, Slavkovském lese, Novohradských horách, Oderských vrších, Králickém Sněžníku a Jeseníkách. Tetřívek obecný dosahuje velikosti domácí slepice a hmotnost má od 1,2 do 1,6 kg. Rozpětí křídel je kolem 70 cm. Kohoutek je sametově černý s ocelovým leskem. Na rozdíl od tetřeva má bílou spodní stranu křídel a peří pod tatrčem. V ocase má 18 černých per, z nichž okrajová pera jsou prodloužená a stočená. Podobně jako tetřev hlušec (Tetrao urogallus) má nad očima karmínově bradavičnatou lysinu, která je nejvýraznější na jaře. Běháky jsou opeřené až po prsty, na kterých má v zimě hřebenové šupinky, které na jaře ztrácí. Slepice bývá rezavohnědá s mírně vykrojeným ocasem. Tetřívek nejvíce osídluje vlhké křovinaté pastviny, rašeliniště a otevřené krajiny s bohatým podrostem lesních keřů.

Na změnu prostředí reaguje velmi citlivě. Stačí odvodnit vlhké pastviny nebo pokácet křovinatý podrost či březové háje a ihned se stěhuje. Jeho potravou je většinou mladá tráva, pupeny rostlin a keřů, bobulovité lesní plody a semena, jakož i různí brouci, kukly, červíci, mravenci a šneci. V zimě jsou to zejména jehnědy břízy, olše, lísky a jehličí. Požírá však i drobné kamínky na lepší trávení. Tokání tetřívka obecného začíná koncem března a trvá do poloviny května. Na tokaniště se kohouti slétávají ještě před svítáním a tokají na zemi. Nejdříve se ozývájí kratším „pšoukáním“, které zní zhruba jako „tš-chššš“. Pak následuje hlasité švitoření, přičemž kohoutek drží hlavu vzpřímenou s do široka rozevřeným zobákem. Spouští křídla k zemi, ocas vějířovitě rozevře a zvedne nahoru a vzrušeně pobíhá a vyskakuje do výšky. Poté následuje bublání - „ruturu- rutu- ruiki-urr-urr-urr-rutururu“, podobné šplouchání potoka, které je slyšet velmi daleko. Časté jsou i souboje mezi kohoutky. Jinak je kohoutek při tokáni velmi opatrný a plachý. Pokud spatří sebemenší pohyb, odlétá. Po východu slunce přiletí na tokaniště i slepice, které se ozývají kvokáním s nosovým „gagag“. Známý je i podzimní jalový tok a dokonce je někdy slyšet bublání i v zimě. Oplodněná slepice v květnu snáší do mělké jamky vystlané trávou a jehličím 6 až 12 světle žlutých hnědoskvrnitých vajec. Mladé se líhnou po 25 dnech a zpočátku se živí mravenci a brouky. Po týdnu umí poletovat a další týden už dobře létají. V září mladí kohouti dostávají černé zbarvení a oddělují se od mateřského hejna. Na zimu tetřívek obecný vytváří hejna oddělené podle pohlaví. V přírodě mají dosti nepřátel a to kunu, lišku, rysa, jestřába, výra, vlka a kočku. Hnízda i vylíhlá mláďata však občas plení i kanci, jezevci, krkavci a sojky.

 Foto: Vladislav Šrajbr

Mysliveckou mluvu se můžete dozvědět zde. 

Historii tetřívka si přečtěte zde.