Kočka divoká byla ve většině evropských států již téměř vyhubena. Dnes žije v hustých lesích jihovýchodní Evropy, v Polsku, Maďarsku a na celém Balkáně. Najdeme ji převážně v listnatých lesích v nižších polohách. Její lovecký rajón bývá asi 50 ha a opouští ho jen v zimě při nedostatku potravy nebo v době páření. Značkuje si ho výměšky žláz na tlapkách, močí a trusem, který zanechává na hranici svého rajónu. Jinde trus zahrabává. Žije samotářsky, někdy i v páru. Přes den odpočívá v opuštěných liščích norách, v dutinách stromů, ve skalních trhlinách, pod vývraty stromů nebo v hustých křovinách. Ráda se vyhřívá na slunci, zvláště v létě a na podzim. Na lov vychází za večerního šera a za ranního rozbřesku. Dosahuje hmotnosti kolem 5 kg, vzácně se vyskytnou jedinci přes 7 kg. Samice bývají o něco lehčí.

Od kočky domácí se kromě své velikosti odlišuje hlavně ocasem. Má ho hrubší, válcovitější a huňatější, na konci tupý, nezašpičatělý a má na něm obvykle 6 tmavohnědých až černých prstenců, z nichž jsou nejzřetelnější dva poslední. Ocas nosí ve svěšené poloze a stále jím pošvihuje. Kočka domácí ocasem tak nehýbe. Na čele mezi ušima má čtyři tmavé úzké pásky a na nohou 4 až 5 hrubších příčných pruhů. Boltce na horní hraně má zarostlé srstí, oproti tomu kočka domácí je má lysé. Stopa kočky divoké je kulatá a větší než stopa kočky domácí. Otisky prstových mozolů jsou od sebe zřetelně odděleny, ve stopě kočky domácí jsou téměř spojeny. Drápy, které zatahuje do pochev, ve stopě nejsou vidět. Při lovu jí pomáhá výborný sluch i zrak. Vidí stejně dobře za slunečného světla, když se jí stahují zorničky do tenoučké svislé štěrbiny, tak i za tmy, když se zorničky roztáhnou až do kulata. Sluchem zachytí i nepatrné zvuky vysoké frekvence, jaké vydávají například myši. Při toulkách využívá chodníčky vyšlapané zvěří. Nemá ráda vlhké prostředí a proto v deštivých a sychravých dnech z úkrytu ani nevychází. Loví převážně na zemi a to čekáním u myších děr. Za menšími zvířaty slídí a často na ně číhá na stromu nebo skalním útesu. Na kořist se vrhá rychlým skokem. Prvořadou úlohu mají silné drápy, kterými úlovek chytí a přidrží, aby ho pak kousnutím do krku usmrtila. Pokud se skok na kořist nepodaří, podruhé ho ​​neopakuje, ani kořist už nepronásleduje. 

Její hlavní potravinovou složkou jsou myši a hraboši. Loví i obojživelníky, ptáky hnízdící na zemi, větší hmyz i hlodavce. Nepohrdne ani zdechlinou. Na zajíce, případně srnce si troufne jen zřídka. Díky požírání drobných hlodavců je užitečná, v bažantnici však bývá velmi škodlivá. Čas páření připadá na konec zimy. Tehdy kocouři vyhledávají pářící se kočky i mimo svůj rajón, pokud nežijí v párech. V tomto období vydávají nepříjemné zvuky podobné kočce domácí. Mezi kocoury může docházet i k soubojům o samici. Páření probíhá v noci. Po 9 týdnech kočka vrhá v pelechu 3 až 5 koťat. Oči se jim otevírají po 10 dnech. Matka je kojí asi 4 týdny a poté je již učí lovit. Pokud je někdo v doupěti vyruší, kočka hned přenese koťata na jiné místo. Mláďata jsou velmi hravá a kočka je svolává krátkým mručením. Rychle rostou a po 4 měsících se osamostatňují. Pohlavně dospívají po jednom roce a mohou se dožít až 10 let.

Kočka divoká je velmi opatrná a i při sebemenším zvuku odchází do úkrytu, proto se s ní člověk v přírodě jen zřídka setká. Jejím největším nepřítelem je rys, liška, vlk a výr. Pro mláďata v pelíšku je nebezpečná lasice a hranostaj. Před člověkem kočka divoká včas utíká a útočiště nachází většinou na stromech. Útočícímu psovi se staví na odpor a mnohokrát ho i vážně zraní. Pokud je poraněná nebo již nemá možnost úniku, postaví se na obranu i proti člověku. Jelikož je v přírodě užitečná, tak je po celý rok chráněná.

Ilustrační foto: fotobanka.samphotostock.cz

• Mysliveckou mluvu si můžete přečíst na tomto odkazu.
• O historii a původu se více dozvíte zde.