banner top
WM Hunting logo

Česká republika

Header image

Lovná zvěř

Prase divoké

Prase divoké | (Sus scrofa)

Lovná sezóna:
prase divoké | celoročně

Myslivecké pojmenování

  • černá zvěř; samec: kňour; samice: bachyně; mládě: sele, markazín; samčí mládě ve druhém roce: lončák; samčí jedinec ve třetím roce: kňourek, sekáč; samičí mládě ve druhém roce: bachyňka
  • O historii a myslivecké mluvě se můžete více dozvědět na tomto odkazu.

Lidové pojmenování

  • divočák, štětináč, kudrnáč

Obývá velkou část Evropy, Asie, severní Afriku, Japonsko, Sumatru a Jávu. Dokonce byly i pokusy o vysazení v USA a v Argentině. U nás se prase divoké vyskytovalo téměř na celém území. Během 18. století však bylo ve volné přírodě vyhubeno. Od poloviny 20. století žije téměř na celém našem území. Divočák si libuje ve vlhčích listnatých nebo smíšených lesích s přilehlou zemědělskou půdou. Nejrozšířenější je v nižších a středních polohách. Setkáme se s ním, ale i výše na horách. Dospělý divočák má své zavalité tělo dlouhé až 180 cm a výšku v kohoutku i 1 m. Hmotnost se pohybuje od 100 do 250 kg, někdy i více. Bachyně váží méně, od 80 do 150 kg. Tvarem těla se divočák podobá praseti domácímu. Je však vyšší a zadek má jakoby sražen. Má protáhlý rypák, velké vzpřímené boltce a malé oči. Kanec má v chrupu vyvinuté mohutné špičáky - zbraně

Spodní špičáky kňourů (páráky) jsou delší než horní (klektáky), dvě třetiny z nich jsou vrostlé v dolní čelisti, takže z tlamy trčí jen jedna třetina. Špičáky bachyně se nazývají háky. Na krátkých silných nohách jsou zadní kopyta postavena trochu výše bokem, takže na měkké půdě jsou znatelné i jejich otisky ve stopě. Srst je v létě kratší a má popelavý odstín. V zimě jsou štětiny husté, dlouhé a mají tmavý až černý odstín. Kanec má podél hřbetu štětiny a tvoří tzv. hřeben, který se mu při rozčílení naježí. Starší divočáci mají od hrudníku přes lopatky až za žebra zhrubělou podkožní vrstvu a štětiny jsou tu slepené blátem a pryskyřicí a tvoří tzv. pancíř. Ocásek bývá dlouhý asi 30 cm a je mírně stočený, zakončený štětkou srsti a při útěku bývá vztyčený. Divočáci žijí ve stádech. Stádo se skládá z více vůdčích bachyň. Celé stádo, kde může být až 30 jedinců, vede nejstarší bachyně. Mláďata samčího pohlaví opouštějí stádo po dosažení věku 18 měsíců a shlukují se do menších skupinek. Takto žijí až do říje, kdy se definitivně rozcházejí a pak žijí samotářsky. Přes den se divoká prasata sdružují v houštinách, které jsou ideální pro jejich životní podmínky, neboť jen tady se cítí bezpečně.

Za večerního šera opouštějí houštiny a vycházejí na pastvu, aby se včas ráno vrátili do svých úkrytů. Stádo se pohybuje v zástupu a dodržuje své chodníky při vyhledávání pastvy. Pokud je na pastvě bezpečno, jsou dosti hluční. Mláďata kvičí, dospělí chrochtají a hlasitě chroupou a mlaskají. Při návratu z pastvy se obvykle vyválí v řídkém bahně, které se jim nalepí na srst a chrání je proti dotěrným mouchám a komárům. Po bahnění se otírají o okolní stromy a zanechávají na nich blátivé otisky. Na odlehlých klidných místech, zejména za deštivého počasí, se toulají a ryjí i celý den. Ze smyslů mají výborně vyvinutý sluch a čich, zrak je slabší. Čich jim slouží i k vyhledávání potravy, která bývá převážně rostlinná (trávy a byliny, na polích obiloviny, luštěniny i okopaniny a pochoutkou jsou žaludy a bukvice). Ze země vyrývají kořínky, cibule a hlízy rostlin, ale konzumují i larvy hmyzu, žížaly, slimáky a drobné hlodavce. Škody mohou nadělat požíráním mláďat pernaté zvěře, proto nejsou vítáni v bažantnicích. Divočáci se dokáží za potravou vydat i několik kilometrů. Rytím půdu v lese provzdušňují a přitom ničí škůdce v zemi. Na poli však umí nadělat velké škody nejen konzumací plodin, ale také lámáním a zválením porostu. Páření (chrutí) začíná koncem října a obvykle se protáhne až do ledna. Jako první se začínají pářit staré bachyně. V některých letech, kdy je dostatek potravy se však páří i 8 až 9 měsíční bachyně z jarního vrhu.

V době říje kanci, kteří dosud žili samotářsky, vyhledávají stáda bachyň a svádějí vzájemné souboje o ně. Přitom se ozývají zlostným kvičením a sekají zuby. Své stanoviště si značkují pachovými žlázami a zpěněnými slinami. Kanci v tomto období vůbec nežerou a mohou ztratit až 15 % své hmotnosti. Akt páření trvá asi jednu minutu a opakuje se jednou až dvakrát za sebou. Gravidita bachyně trvá 16 až 17 týdnů. Před porodem mláďat se matka oddělí od stáda a z nashromážděné suché trávy a větviček připraví pelech. Zde pak klade v březnu až v květnu 3 až 10 mláďat s hmotností kolem 1 kg. Mláďata jsou slabě osrstěná, hnědá a podélně bledě pruhovaná. Jsou velmi citlivá na chlad, proto první dny leží v pelechu pohromadě a zahřívají se. Když bachyně opouští pelech, dobře jej zakryje. Mláďata vycházejí z lóže podle počasí. Pokud je teplo, již po 4 dnech, v mrazivém počasí i po 2 až 3 týdnech. Matka je kojí asi 2 měsíce, i když už po 14 dnech začínají konzumovat i pevnou potravu. Selatům se již po 3 měsících začíná bledé pruhování ztrácet a v 6. měsíci mají již červenohnědé zbarvení, které se postupně mění na normální. Rychle rostou a již v prvním roce života dosahují při dobré pastvě hmotnosti 40 až 50 kg. Stavy této zvěře může výrazně zdecimovat virová nákaza - mor prasat. Někdy na této zvěři parazituje červ - svalovec spirálovitý, který může vážně ohrozit i zdraví člověka. Z predátorů útočí na tuto zvěř medvěd a vlk. Na mláďata si troufne i rys nebo toulaví psi.

 

Foto: Vladislav Šrajbr

        Leszek Madzia

         www.prirodainfo.cz

 

 

 

Prase divoké
banner right
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tímto souhlasíte. Rozumím