Myslivecké pojmenování

• samec: lišák, pes; samice: liška, liščice, lišice, fena; mládě: lišce, liščátko, lišátko
• O historii a myslivecké mluvě se více dozvíte zde.

Lidové pojmenování

• kmotra, kmotřička, ferina

Lišku lze nalézt téměř v celé Evropě. Obývá rozsáhlé i menší lesy od nížin až po horské oblasti. V letním období žije i na polích, kde nachází dobrý kryt v kulturních plodinách (řepka, kukuřice, obilí). Stavbou těla se podobá menšímu psovi, je však štíhlejší. Délka těla dosahuje až 90 cm a výška v kohoutku je 35 až 40 cm. Hmotnost se pohybuje od 6 do 9 kg. V létě jsou lišky těžší než v zimě, kdy mají méně potravy. Na šedé podsadě má liška rezavou až červenou krycí srst, na prsou a břiše je bílá. Vnější strany boltců, jakož i přední strany nohou jsou vždy téměř černé. Vyskytuje se však i ve více barevných variacích od tmavé barvy - uhlířka (s tmavými boky a tmavou spodinou těla), po světlé zbarvení - liška březová. Tmavě rezavohnědým pruhem na hřbetu, který je kolmo přetnut pruhem přes přední běhy v podobě kříže se pak vyznačuje liška křížová.

Huňatý ocas (kvítek) je asi 40 cm dlouhý, s bílou nebo tmavou špičkou. Nad kořenem ocasu má pachovou žlázu, takzvanou fialku. Svými výkaly si značkuje vrch chodeb a vchod do doupěte. Liška se v terénu pohybuje většinou klusem. Zadní tlapky klade do stop předních a tak stopa lišky vytváří jednu čáru. Liška tedy „čáruje“. Běží skokem, který může dosahovat až 4 metry. Liška není příliš rychlým běžcem, ale za to vytrvalým. Při slídění a přikrádání se ke kořisti, dělá krátké kroky. Svůj revír, který bývá podle potravních možností a četnosti lišek, kolem 100 ha, si značkuje močí, trusem a výměšky análních žláz. Vetřelce nesnáší a odhání je z revíru. Mladí jedinci, ale i přestárlí samci, kteří nejsou schopni obhájit si svůj revír, žijí na menších územích, odkud podnikají lovecké výpady do cizích revírů. Liška žije samotářsky v podzemních doupatech. Vyhrabává si je uprostřed svého revíru v lehké půdě a na slunných stráních. Vyhýbá se mokrým místům s vysokou hladinou spodní vody. 

V doupěti mívá dvě komory, jedna je "lehátko" a druhá zásobárna, kam přináší svou kořist. Lóže bývá někdy až 6 m hluboko v zemi. Z doupěte vede více východů na různé strany. Někdy se liška nastěhuje i do opuštěného jezevčího doupěte. Tam, kde jsou dostatečně dlouhé a prostorné chodby žije dokonce společně s jezevcem. O spolubydlení v doupěti svědčí stopy u vchodu i rozličné zbytky kořisti před doupětem (peří, zaječí tlapky…). Liška vyhledává doupě jen při dlouhotrvajících deštích, v silných mrazech, v době páření, výchově mláďat nebo pokud je pronásledována psem. Jinak se zdržuje na povrchu a v slunečných dnech se ráda vyhřívá stočená do klubíčka na pařezu. Na lov vychází za večerního šera a za rozednění se vrací. Jen v zimě, kdy je hladová, vychází již odpoledne a nejednou se zdrží na lovu i do dopoledních hodin. Hlavní potravou lišky jsou drobní hlodavci (myši a hraboši). Žere však všechno, od hmyzu až po zvířata do velikosti srnčete, žáby a chcíplé ryby. Vedle silnic vyhledává poraněná (sražená) zvířata a navštěvuje i smetiště. 

Nezřídka se dostává také k domácí drůbeži, kterou vynáší z kurníků. Zajímavé je sledovat lišku při lovení myší na poli. Na kořist se vrhá svižným obloukovitým skokem a bleskově ji chňapne do tlamy. Pokud se jí podaří myš chytit, sklopí ocas dolů, pokud ne, nechává ho vztyčený. Často si s ulovenou myší pohrává tak, že si ji vyhazuje do vzduchu a zase ji chytá nebo ji pustí, aby ji hned znovu chytila. Přitom je schopna v tlamě přenést do doupěte najednou poměrně hodně myší. Větší kořist loví a usmrcuje kousnutím do krku a silným zatřesením. Při lovu jí pomáhá výborně vyvinutý čich a sluch. Zrak je však také velmi dobrý. Hárání lišek probíhá v nejtužší zimě - v lednu a únoru. Tehdy lišáci opouštějí svůj revír a vyhledávají hárající lišky.

Často jednu lišku honí i více lišáků, přičemž ten, který je nejblíže k lišce, zahání ostatní samce. Zejména v tomto období se po nocích ozývá vyjící štěkání lišek. Přes den páry odpočívají v doupatech. Tam probíhá i páření. Asi po 8 týdnech liška v doupěti, které vystýlá srstí vytrhanou z vlastního břicha, vrhá 3 až 8 mláďat. Dynamika populace závisí na množství potravy. Při sníženém stavu drobných hlodavců klesá i početnost vrhů. Liščata mají při narození hmotnost jen kolem 100 g, ale rychle přibírají a po 14 dnech se jim otevírají oči. Liška je krmí asi 40 dní. V tomto období již vycházejí z doupěte a skotačí nebo se vyhřívají na slunci. Při hraní vrčí a štěkají. Liška se o ně náležitě stará, aby je dobře nasytila​​, tak usilovně loví vše, na co natrefí. Někdy ztrácí i svou známou opatrnost. V nebezpečí mladé přenáší, později je převede do náhradního doupěte.

Ve čtvrtém měsíci, kdy mají již vyměněný chrup, se začínají učit lovit a koncem léta se rodina rozpadá. Pohlavně dospívají ve věku 10 měsíců. Mladí lišáci jsou zvyklí zatoulat se dost daleko od svého rodiště již v době, kdy mladé lišky zůstávají v blízkosti matky. Pokud se v zimě nespárují, pomáhají na jaře matce při krmení a výchově mláďat. Nepřítelem lišky v přírodě je rys, vlk a orel skalní. I když v přírodě plní důležitou regulační a selektivní funkci, umí nadělat velké škody. Zejména v bažantnici není vítaná. V polních revírech s chovem bažantů, koroptví a zajíců ji intenzivně hubí. Srnčí se stává její kořistí, když není v blízkosti srna, která by je ubránila. Dospělou srnu se podaří lišce strhnout jen výjimečně v zimě, kdy je ve vysokém sněhu zesláblá. Liška však dělá i užitek lovením drobných hlodavců. Denně uloví 20 až 50 kusů. Je hlavním přenašečem a šiřitelem velmi nebezpečné nemoci vztekliny, proto je celoročně povolen její lov. Díky vysoké populační dynamice, nočnímu životu a známé lstivosti, lišce nehrozí vyhubení.

Foto: Leszek Madzia

        www.prirodainfo.cz

         Pavel Prašivka

        Vladislav Šrajbr

         obora Radějov