Liška obecná  (Vulpes vulpes) vždy obývala celé území Evropy, střední a severní Asie a severní Ameriky.

V České republice se jedná o nejrozšířenější šelmu psovitou.

V prvopočátcích lovu nebylo na lišku pohlíženo jako na zvěř „myslivosti škodící“. Podle sněmovního usnesení z r. 1543 bylo v Čechách zapovězeno hubit lišku před 29. zářím.

Jen tak se mohlo dosáhnout kvalitní kožešiny. Liška tedy byla zvěří „kožešinovou“ a lovila se pouze v zimním období. Lov této psovité šelmy nebyl nikdy lehký, zejména díky její vysoké opatrnosti. V historických pramenech se doposud nenalezl zaručený, převažující způsob, jak lišku úspěšně lovit.

Mezi nejstarší způsoby lovu lišek bylo chytání do pastí. Nejvhodnějším způsobem bylo použití padací jámy s patřičnou návnadou. Nášlapná chytací železa se začínají používat od 17. století, zřejmě dovezená ze západní Evropy. Díky vysoké spolehlivosti a univerzálnosti patřila nášlapná chytací železa k oblíbeným způsobům lovu u loveckého personálu.

Ve sbírce Jihočeského muzea v Českých Budějovicích se objevuje udice na lišky zvaná kapkan (zařízení se čtyřmi hroty, na kterých je umístěna návnada, zatažením se hroty roztáhnou zvířeti v mordě). Toto lovecké zařízení se v českých zemích nikdy významně nepoužívalo.

Liščí tanec

Prapodivným zábavám barokní šlechty neunikla ani liška. V té době se zrodil liščí tanec zvaný „Fuchstanz“, při kterém se šlechta bavila ubíjením lišek.

Vše se odehrávalo v aréně, kde lovecké páry vyzbrojené dlouhým švihadlem z popruhů, vyhazovali prudkým tahem přebíhající lišku do vzduchu. V českých zemích není tento druh zábavy nijak zdokumentován, literatura tedy odkazuje pouze na německé provenience.

V cizích zemích byla liška také sokolnickým úlovkem. Cvičený orel skalní dokázal ulovit dospělého vlka, proto pro něho liška nepředstavovala složitou kořist.

Zlomový náhled na lišku nastal v druhé polovině 19. století, kdy myslivost procházela menší transformací. Omezovaly se chovy spárkaté zvěře a začaly se upřednostňovat volné chovy zvěře drobné, zajíců, koroptví a bažantů.

V dobové literatuře se liška označuje jako „výlupek všeho zla, nejhorší škodnou a lstivá kmotřička, která zasluhuje smrt v každé roční době“.

Šlechta začala přehlížet dobré vlastnosti lišky obecné, zejména její záslužnou činnost při chytání polních škodlivých hrabošů. Začíná doba norování za pomocí psů norníků. Za II. světové války se lišky značně rozmnožily. I když se tento fakt snaží všichni popřít, používali se po II. světové válce strychninové kapsle, k tlumení početních stavů lišek. Novodobým způsobem lovu se stává použití umělých betonových nor.

Ze všech lesních zvířat a zvěře se liška obecná nejvíce objevovala v lidové kultuře. Jednalo se o pohádky, pověsti a lidové léčitelství. V dobách kdy docházelo k pomalému rozvoji lékařství, spoléhali lidé na pověrčivost účinků alternativní medicíny.

Dle těchto pověr se liščí sádlo používalo k léčbě nádoru, ran, vymknutí a výrůstky u nohou. Liščí krev zaháněla a rozpouštěla různé kamínky. Liščí mozek léčil epilepsii. Spálený liščí jazyk prý pomáhal k léčbě růže v obličeji. Uvařená liška se užívala k léčbě kloubového revmatismu. Žlučí se léčily zákaly oční a nemoci ušní. Zub z lišáka se nosil jako amulet a pomáhal při prořezání dětských zoubků.

Myslivecká mluva

• Lidový název – kmotra, kmotřička, ferina
• Lišák, pes – samec
• Liška, liščice, lišice, fena – samice
• Lišče, liščátko, lišátko – mládě
• Podsada – hustá spodní srst, složená ze zkadeřených chlupů, tzv. vlníků, jimž chybí dřeň, čímž se liší od pesíků. Je součástí srsti, která se v podzimních měsících prodlužuje a tvoří hustou zimní srst, chránící před chladem.

• Pesíky – silnější, rovný a delší chlupy, vyrůstající z pokožky jednotlivě a přerůstající podsadu.
• Zbarvení srsti červené – ryzka, zrzka
• Zbarvení srsti světlé – březová
• Zbarvení srsti pálené – liška uhlířka
• Zbarvení srsti překryté na hřbetě překříženým tmavým pruhem pře přední běhy – liška křížová
• Přebarvování, línání – jarní a podzimní výměna srsti, při níž staré chlupy vypadávají a jsou nahrazovány novými, přičemž některá zvěř mění i své zbarvení (zimní a letní). Některé druhy línají jen jednou v roce např. liška.

• Liščina – liščí kožešina (vydělaná kůže zvěře se srstí)
• Hlava – přední část těla živočichů, nejčastěji pohyblivě spojená s ostatním tělem krkem nebo hrudí.

• Slechy – uši zvěře a loveckých psů
• Světla – oči zvěře a loveckých psů
• Čenich – nos šelem
• Morda – tlama větších šelem a psů. U drobnějších šelem se používá mordička
• Vousy, štětiny – označení sinusových chlupů čenichu šelem
• Lizák – označení pro jazyk spárkaté zvěře a šelem psovitých
• Chrup – soubor zubů v ústní dutině obratlovců
• Trháky – nejvyšší stoličky v chrupu šelem s třemi za sebou stojícími hroty na korunce. V horní čelisti je poslední premolár a proti němu ve spodní čelisti první stolička. Jimi šelmy odtrhávajíc maso kořisti a bez žvýkání polykají.

• Krk – část těla mezi hlavou hrudníkem, podpíraná sedmi krčními obratli
• Hruď – přední část těla
• Komora - hrudní dutina od 1. žebra až po bránici, v níž jsou uloženy srdce, plíce a tepenný kmen, přivádějící krev do hlavy a hrudních končetin. Oblast nejvhodnějšího zásahu.

• Břicho – Část trupu mezi hrudníkem a pánví (slabinami). Obsahuje orgány trávicího ústrojí, slezinu, nadledvinky, močovod, cévy těchto orgánů, aortu, dolní dutou žílu a nervy pleteně bederní. Dutina břišní je vystlána pobřišnicí (peritoneum). Od hrudníku je oddělena u savců bránicí, u ptáků nedokonalou nebo chybějící.

• Běhy – nohy srstnaté zvěře
• Tlapky – chodidly psů, zajíců, divokých králíků i šelem mimo medvěda, rysa a jezevce
• Pazoury – drápy srstnaté zvěře a psa
• Oháňka – bohatě osrstěný ocas lišky, vlka, mývalovce, kun, tchoře, kočky a rysa, ocas dlouhosrstých psů

• Kvítek – bělavé zakončení liščí oháňky
• Pyj – samčí pohlaví orgán
• Ráže – varlata srstnaté zvěře a psů
• Přezka – zevní část pohlavního orgánu samic šelem
• Barva – krev
• Jádro – maso
• Sádlo – tuk
• Výměty – trus
• Rez – moč
• Ždímání – močení
• Jistění, bádání – zapojení všech vjemových smyslů
• Pátrání, obzírání – vnímání zrakem
• Bystření – vnímání sluchem
• Větření – vnímání čichem

• Hlasové projevy 
• liška vrní, skučí, v zimě skolí, při překvapení štěkne – lekne, ohrožená vrčí, postřelená kvílí, liščata poštěkávají – kamží

• Kaňkování – páření
• Běhat se – označení pro říjnost samic šelem a loveckých psů
• Vrhat – rodit mláďata hlodavců a šelem včetně psů, liška vrhá v brlohu
• Brloh – podzemní obydlí větších šelem, chodby vedoucí do brlohu se nazývají nory, člení se na hlavní, vedlejší, větrací apod., uprostřed brlohu je komora, v níž šelma přebývá. Vstupní   část nory se nazývá oko, vjezd, který bývá při obsazení vyježděný nebo vyklouzaný.

• Spády – stopní zvěře srstnaté zvěře myslivosti škodící
• Čárování – označení pro stopní dráhu, v níž jsou otištěny stopy jedna za druhou, v jedné čáře. Vzniká při mírném klusu lišky nebo rysa.

• Řadování – stopní dráhy lišky, kočky nebo rysa, kde jsou stopy uspořádány ve dvou řadách těsně za sebou

• Přenáhlení, křižování – kladení zadní stopy v běhu před přední
• Liška na lovu – lupu – kořist loupí, strhává ji, dáví, odnáší, načíná či celou požírá

ZDROJE:

Rakušan C. a kolektiv – Myslivecký slovník naučný

Kovařík J., Rakušan C. – Myslivecká mluva

Andreska J., Andresková E. – Tisíc let myslivosti

Foto: Pavel Prašivka