O myslivecké mluvě zajíce jsme psali zde.

Dnes se představíme něco z jeho historie.

Jednotlivé druhy zajíců rodu Lepus jsou zastoupeny, v počtech desítkách druhů, na všech světových kontinentech mimo Antarktidy.

Toho našeho zajíce jako první správně identifikoval a latinsky popsal ruský zoolog a botanik, německého původu, Pjotr Simon Pallas.

Ten v roce 1778 pojmenoval zajíce latinským názvem Lepus europaeus – Zajíc Evropský.  

Kromě latinských názvů zajíců se ve všech světových literaturách setkáme s názvy ekologickými. Ty dostával zajíc většinou v souladu se svým výskytem a životním prostorem. Známy jsou tak názvy zajíců – lesní, bahňák, horský, rašeliništní, vřesovištní, ale třeba i mechový. Ostatně právě tak také vznikl ekologický název toho našeho – zajíce polního. Jedná se samozřejmě stále o Pallasova zajíce evropského.

Za prapůvodní kolébku zajíců je považována Severní Amerika. V dobách spojení kontinentů se tak mohl zajíc rozšířit na ostatní území, nejpravděpodobněji v období starších třetihor.

Jiná hypotéza však poukazuje úplně jiným směrem a to do území dnešního Egypta.

Rod Lepus se s největší pravděpodobností vyskytoval na území střední Evropy již před dobou ledovou. S postupujícím zaledňováním Evropy se zajíc stěhoval jižněji až na území dnešní Afriky. O návrat zajíce do Evropy se zasloužili římští legionáři, kteří si zajíce oblíbili díky lahodné zvěřině. Proto si zajíce brali s sebou na své výpravy, zajišťovali omezený chov a dovezli tak zajíce až do Británie. Odtud se postupem času zajíc přemístil do západní Evropy a pak dále až na naše území.

Velice cenné jsou dochované spisy ze starověkého Řecka od autorů Xenofóna (430-353 př.n.l.) a Arriánose (95-175 n.l.). Ve spisech se můžeme dočíst o detailním chovu zvěře a také o používání psů k lovu zajíců.

Xenofón charakterizoval zajíce větou „Zajíc je tvor tak plodivý, že jedno pokolení kojí, druhé klade, třetí nosí.“

Z toho je naprosto patrné, že i staří Řekové znali proces superfetace zajíců. Tento jev byl pravděpodobně zjištěn díky umělým chovům. V přirozeném prostředí zajíců by se totiž proces superfetace velice obtížně zjišťoval. 

Arriános ve svém spise zachycuje lov zajíců formou jakési zábavy, která převyšuje původní pojetí lovu jako formy obživy. V jeho spise se poprvé objevuje lov zajíců pomocí rychlých psů Keltských. Ti dokázali snadno ulovit zajíce bez pomocí tenat. Keltskými psi autor mínil chrty.

V naší české úrodné krajině se zajícům také vždy dobře dařilo. Což dokazuje mnoho dochovaných písemných zmínek o chovu a lovu této zvěře. Hlavním nástrojem k lovu zajíců byly sítě zvaná tenata. Nebyly ovšem v provedení trojité sítě s jemným jádrem jako je tomu dnes. Sítě byly mnohem jednodušší a zajíci se do nich chytali pomocí lovecký psů.

Lovečtí psi hráli v lovu zajíců významnou roli. V Klaretových slovnících se dokonce objevuje plemeno psa zvané vyžel-leporarius – latinský překlad poukazuje na psa určeného na zajíce. I u nás se využívali k lovu zajíců chrti. Toto plemeno je velice rychlé a zajíce dokázalo dostihnout snadno a rychle. Jedinou nevýhodou chrta byla skutečnost, že chrti nedokáží zajíce vyslídit. K tomuto účelu byla používána plemena slídících psů, ty zajíce našli a ostatní práci již dokončil rychlý chrt. Kromě loveckých psů, byli využíváni k lovu zajíců dravci. Nejčastěji se jednalo o orla královského, orla skalního a jestřába.

Obory pro zajíce

Zajímavostí dřívější doby byly obory pro zajíce. V roce 1673 dostal od Schwarzenbergů hejtman Hossmann příkaz, k založení ohrady pro chov zajíců. Ta měla stát v Třeboni a měla být dlouhá 300 až 400 kroků. Hlavním cílem bylo zbudovat ohradu velice dobře zabezpečenou proti vlkům, kočkám, liškám a psům.

Pomocí střelných zbraní se zajíci lovili obtížně. Hony musely být dobře připraveny a každý lovec měl k ruce několik nabíječů s ručnicemi. V Brandýse nad Labem dokázali lovci nastřílet přes 18000 zajíců za pomocí ručnic zvaných křesaček.

V 19. století se staly hony na zajíce velikou oblibou tamního panstva. Vše bylo zapříčiněno zavedením palných zbraní ručnic se zápalkovými zámky tzv. perkusky.

Díky brokovnicím perkuskám bylo dosahováno velice dobrých výřadů ulovených zajíců a to bez použití tenat a loveckých chrtů. Vylepšením zbraní došlo k zavedením brokovnic zadovek. Nabíjení bylo najednou rychlejší a navlhlé náboje už neznemožňovaly své použití.

Zajíc se tak lovil na honu, malé naháňce a na čekané. Lov zajíců si nejvíce užili naší předchůdci v 70. a 80. letech minulého století, v té době byl běžný výřad zaječího honu ve stovkách kusů. Celkový počet ulovených zajíců se na území tehdejší ČSSR pohyboval kolem 250 – 280 tisíc.

Po roce 1994 se tyto počty velice rychle snižovaly až dosáhly nynějších celorepublikových úlovků kolem 30 – 40 tisíc kusů. Příčin těchto nelichotivých výsledků je hned několik.

V posledních letech se jako hlavní příčiny udávaly především:

• změny způsobené důsledkem kolektivizace zemědělství,
• úbytky přírodních krytů v podobě likvidace remízků,
• razantní změny v dostupnosti potravy důsledkem změn v pěstování obilí a kulturních plodin,
• negativní vliv chemického ošetřování zemědělských plodin,
• zrychlující se systém sekání luk a obdělávání zemědělské půdy.                  

Aktuální výsledky výzkumů úbytku stavu zajíců poukazují na neustále se zvyšující počty predátorů zejména lišky obecné. Poslední velice hodnotné studie pochází z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti. Problematikou se na uvedeném pracovišti zabývají Jan Cukor, František Havránek a Karel Bukovjan. 

Díky jejich výzkumu se postupně můžeme dozvídat důvody nízkých počtů zaječí zvěře na našem území. Z těchto ověřených výzkumů pak můžeme aplikovat všechna opatření, které účelně povedou ke zvyšujícím se početním stavům zajíce polního v našich honitbách. Jejich publikované výsledky jsou velice hodnotné a doufejme, že nejsou poslední.  

ZDROJ:

Andreska J., Andresková E. – Tisíc let myslivosti

Kučera O., Kučerová J, Havránek F. – Zajíc včera, dnes a zítra

Rakušan C. a kolektiv – Myslivecký slovník naučný

Časopis Myslivost – ročník 64 (94), číslo 10/2016 str. 10.

Časopis Myslivost – ročník 64 (94), číslo 11/2016 str. 31,32,33.

Časopis Myslivost – ročník 64 (94), číslo 12/2016 str. 19.

Časopis Myslivost – ročník 65 (95), číslo   2/2017 str. 13.

Ilustrační foto: Vladislav Šrajbr