V minulé části o renesanci sokolnictví v USA jsme si představili nejoblíbenější dravce.

V dnešní části se podíváme na základní rozdíly mezi americkým a evropským sokolnictvím, kde se dozvíme, že to americké je více individualizované a přesto samotný lov s dravci se od toho našeho neliší. Avšak díky legislativě si sokolníci v USA žijí snadněji než v Evropě.

V roce 2006 se ve spojených státech amerických ve státě Nebraska ve městě Kaerney uskutečnilo každoroční zasedání I. A. F. (Mezinárodní asociace pro sokolnictví a ochranu dravců). Při této příležitosti se uskutečnilo i jedno z největších sokolnických setkání v USA, jehož se mimo jiné zúčastnili i Dr. Bohumil Straka a Ing. Petr Zvolánek - předseda Klubu sokolníků v České republice.

Hlavní rozdíl - individualizace

Jejich základním poznatkem je, že americké sokolnictví je ve srovnání s evropským více individualizované, zejména pokud jde o lov s dravci. Je to zřejmě proto, že americké sokolnictví je záležitostí 20. století, tedy nemá takové historické kořeny jako v Evropě se staletými tradicemi sahajícími až do raného středověku. I američtí sokolníci jsou organizováni v místních klubech jednotlivých států, což je obdoba našich středisek, ale v daleko větším teritoriálním rozsahu. Tyto kluby zastřešuje NAFA - North American Falconer Association. Je to největší sokolnický klub na světě. Sdružuje nejen kluby jednotlivých států USA, ale také kanadský a mexický klub, takže reprezentuje sokolnictví na celém severoamerickém kontinentu.

Rozdíly v lovu s dravci

Na rozdíl od evropských sokolnických klubů se v amerických nevytvářejí lovecké skupiny. Nedělá se ani společné otevření lovu a výřad. Sokolníci si samostatně zajišťují revíry, ve kterých loví. Lovit v revíru vzdáleném od bydliště nějakých 80 až 100 mil (asi 160 km) není v amerických poměrech nic výjimečného.

Praktický sokolnický lov s dravci se však neliší od našeho. Unikátní lov předvedl uznávaný chovatel a sokolník Bob Bary se svými dvěma rarohy velkými. Tmavý i bílý lovecký raroh společně kroužili nad svým majitelem a sledovali loveckého psa. Po vzlétnutí pernaté kořisti na ni oba dravci postupně zaútočili. První ji tzv. "nakopl", t. j. srazil k zemi, a druhý se na ni vzápětí snesl, takže neměla šanci uniknout. Okamžitě se k němu připojil i první raroh, přičemž se chtěli společně nakrmit. Když však bílý raroh zpozoroval, že vyletěla další kořist, okamžitě zareagoval a zaútočil. Bob se musel za ním vydat autem. Našel ho v prohlubni za kopcem, kde seděl na uloveném bažantovi.

Obr. 1. Káně rudoocasé

Večerní hodnocení lovu

Sokolníci - členové klubu se večer setkají, pochlubí se úlovky a vyměňují si zkušenosti z lovu. Přítomným hostům zároveň oznámí, o které hodině, kde a s jakým dravcem půjdou další den lovit, aby se případní zájemci mohli k vybranému sokolníkovi připojit.

Při porovnání amerického a evropského sokolnictví je riziko možného zranění dravce při americkém způsobu lovu poměrně nízké, protože pokud jdou lovit dva nebo tři sokolníci společně, aktivně loví zásadně pouze jeden dravec a ostatní jsou odloženi v autech. Tedy nemůže dojít k situací, aby se dravci v boji o kořist zranili.

S jestřáby se v Nebrasce loví králíky a zajíce "white tailed králík" (Lepus towsendii),"black tailed králík" (Lepus californicus) a "cottontail králík" (Sylvilagus floridanus), kterých se v tomto státě vyskytuje hojně, takže dravci mají dost příležitostí .

Obr 2 a 3: Poštolka obecná

Nebezpečí pro americké dravce

Americkým sokolnickým dravcům hrozí největší nebezpečí ze strany divokých dravců, především orlů skalních a bělohlavých (úvodní obrázek), kterých je v tamní málo obydlené zemi poměrně hodně.

Podle místních sokolníků jsou jejich útoky na sokolnické dravce zcela běžné, zvláště pokud uloví kořist v takové vzdálenosti od sokolníků, že je nemůže před silnějším orlem chránit.

Obr. 4 Káně rudoocasé

Obr. 5. Raroh velký (vlevo) a káně rudoocasé.

Příznivá legislativa přeje americkým sokolníkům

Díky příznivé legislativě se americkým sokolníkům žije snadněji než v Evropě. Tak jako u nás, i v USA musí zájemce složit sokolnickou zkoušku, jimž předchází sokolnická praxe u zkušeného sokolníka.

Před zkouškou garant sokolnické přípravy napíše o zájemci hodnocení a pokud je příznivé, může se zkoušce ve formě testu podrobit, přičemž 80% dotazů musí zodpovědět správně.

Po úspěšném složení zkoušky dostane sokolník úřední licenci, která má tři stupně.

Tři stupně sokolnické licence:

• První stupeň licence se vydává na dva roky a nazývá se "printer". Během těchto dvou let může sokolník vlastnit jednoho dravce - buď poštolku obecnou, nebo káně rudoocasé (obr. 1 až 5). Při výkonu sokolnictví je však pod kontrolou garanta, který po uplynutí dvou let podává na úřad zprávu, zda sokolníkovi může být prodloužena licence.
• Druhý stupeň licence sokolník obdrží v případě příznivé zprávy. Této licenci druhého stupně se říká "generál" a vydává se na tři roky. Na jejím základě může chovat dva dravce jakéhokoli druhu kromě orla. Při výkonu sokolnictví již nepotřebuje dohled garanta.
• Třetí stupeň licence se žádá po uplynutí tří let. Sokolník požádá o prodloužení, čili o třetí stupeň licence. Ta se vydává již na dobu neurčitou. Ze sokolníka se stává "master", který může držet až pět dravců jakéhokoli druhu kromě amerického orla bělohlavého, který je jedním z amerických státních symbolů a nesmí se používat na sokolnictví. Praktické sokolnictví tím však vůbec netrpí, protože tento jinak impozantní orel je špatným lovcem a vůbec nesnese srovnání například s orlem skalním.

V poslední době se v americkém sokolnictví rozšiřuje používání káně Harrisova (Parabuteo uniciuctus) (obr. 6 a 7).

Obr. 6. Nadějná sokolnice s kánětem Harrisova

Licence na chov dravců

Existuje i další typ licence, a to na chov dravců. Ta se může udělit i osobě, nemusí být složena sokolnická zkouška.

Má dva stupně:

• První stupeň - licence je udělena na tři roky.
• Druhý stupeň - po uplynutí prvního stupně (tří let) se ve druhém stupni přiznává na dobu neurčitou. Pro chov dravých ptáků neplatí omezení počtu držených dravců.

Spolupráce sokolníků se státní ochranou přírody

V USA už neprosazují dogmatický přístup k ochraně přírody. Státní ochrana přírody spolupracuje se sokolnickými kluby a váží si záchranářských programů organizovaných americkými sokolníky na podporu těch druhů dravců, kteří jsou v přírodě ohroženy.

Každý organizovaný sokolník v USA může každoročně získat dravce z přírody. S licencí "printer" to v prvním roce může být jeden ze dvou již uvedených dravců (poštolka obecná nebo káně rudoocasé). Později může odchytit až dva dravce ročně.

Sokolník na příslušném úřadu prostřednictvím vyplněného formuláře oznámí, o jaký druh dravce má zájem, a uhradí příslušný poplatek. Od úřadu dostane kroužek, kterým dravce odchyceného v přírodě označí. Takto získaného dravce může předat dalšímu sokolníkovi nebo jej vrátit zpět do přírody. Nesmí s ním však obchodovat.

Obr. 7. Káně Harrisova na posed před přístřešky

V případě vrácení do přírody se to musí nahlásit úřadu, který mu vydal kroužek. Reintrodukce dravců do přírody se provádí na základě záchranářských programů, na kterých se kromě univerzit ve velké míře podílejí právě sokolníci.

Podmínky pro sokolnictví jsou v USA příznivé. Sokolnictví a vlastnictví dravců je respektováno a nikdy není předem kriminalizovány. Také je uznávaný podíl sokolníků na záchraně některých druhů dravců.

Přestože americké sokolnictví nemá tisíciletou tradici a není organickou součástí americké kultury tak jako evropské, není ohrožováno tlaky extrémních ochránců přírody, nepříznivou legislativou a negativním mediálním obrazem jako sokolnictví v Čechách, ale zejména na Slovensku. Sokolnictví v Americe je respektováno a podmínky pro jeho další rozvoj jsou velmi příznivé.

Můžeme si jen přát, aby i naše sokolnictví, které prokazatelně existovalo již v dobách Velké Moravy, tedy od 9. století, mělo stejně příznivé podmínky jako americké.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.