Tento středně velký dravec s poměrně malou, jemně formovanou (holubovou) hlavou připomíná káně, ale je o něco menší. Má štíhlejší letovou siluetu s hlavou vysunutou dopředu, užší křídla i ocas. Protáhlý zobák je poměrně štíhlý. Hlava bývá zřetelně barevně odlišena (bledší). Nejčastěji je hnědě zbarvený, ale vyskytují se i jedinci s bílým spodkem těla a kulatými nebo příčnými tmavými skvrnami. Na letové siluetě je charakteristická tmavá obruba letek na křídlech a tři široké (tmavší) pruhy na ocase. Dva jsou u kořene a třetí na konci kormidelních per, takže se zdá, jakoby mezi nimi jeden chyběl.

Dlouhý, příčně pruhovaný ocas bývá příčinou záměny včelojeda s jestřábem. Má však kratší lomená křídla a hlava jen v mírném oblouku přesahuje linii křídel. Oba dravci se diametrálně odlišují způsobem lovu i letu. Určení včelojeda za letu není za dobrých světelných a klimatických podmínek obtížné, i když se od pozorovatele vyžadují určité zkušenosti.

Ve srovnání s podobným kánětem lesním působí subtilnějším dojmem, což je logické v důsledku větší nosné plochy křídel v poměru k hmotnosti včelojeda. Z toho důvodu je intenzita a frekvence mávání křídel nižší než u káněte. Během toku (až do července) se samec včelojeda projevuje charakteristickým "tleskáním". Když krouží nad hnízdním teritoriem, občas mává křídly tak mohutně, že křídla nad hřbetem se zřetelným tlesknutím spojí, aniž by poklesl a pokračuje v okružním letu. Při toku, ale také v blízkosti hnízda nebo v případě ohrožení se včelař ozývá naříkavým a poměrně zvučným "klííííí". Během páření, na hnízdě nebo v jeho blízkosti ptáci vydávají těžko popsatelné, monotónní trylky. Při létání se včelař ozývá jen zřídka a odlišně od káněte hlasem, který zní jako "bié, vijéh" nebo "kikiki". Létá lehčeji než káně.

Délka těla je cca 55 cm, křídlo dorůstá do 43 cm, ocas do 27 cm a zobák do 3,5 cm. V rozpětí dosahuje 125 až 140 cm a hmotnost se pohybuje od 680 do 950 g. Průměrná hmotnost samce je 730 g a samice 790 g. Včelojed si staví hnízdo na okrajích lesních porostů vždy u kmene stromu ve výšce 8 až 24 metrů nad zemí. Zahnízdí však i v parku, ba dokonce ve skupině topolů v otevřené krajině. Charakteristickým znakem je používání zelených větví při budování hnízda, které během hnízdění pravidelně doplňuje. Často si upravuje opuštěná hnízda káňat a vran. Je stěhovavý. Přilétá v dubnu a odlétá v září.

Od ostatních rodů dravců se liší zrohovatělými štítky na nohou a šupinovitými pery mezi okem a zobákem (namísto štětinek), které ho chrání proti žihadlům. Oproti jiným dravcům jsou drápy méně zakřivené, největší dráp je na třetím prstě. Při hledání hnízd vos a čmeláků se velmi obratně pohybuje po zemi. Vytrvale a trpělivě hrabe, takže často celý zmizí v jámě. Larvy a kukly požírá nebo je přináší (v plástech) na hnízdo mláďatům. Pokud v období krmení mláďat nenachází dostatek čmeláčích a vosích hnízd, nepohrdne ani jiným hmyzem, resp. jeho larvami (housenkami) a příležitostně loví i mladé ptáky, žáby, ještěrky, myši a další obratlovce. Poletující hmyz včetně čmeláků, vos a včel šikovně chytá nejen do zobáku, ale i do spárů. V létě s oblibou požírá ovoce, např. třešně, švestky a hrušky.

U nás hnízdí na většině území, nejčastěji v nížinách. Po příletu (koncem března nebo v dubnu) k nám, si staví nebo opravuje hnízdo. Výjimečně už koncem dubna, ale zpravidla v květnu nebo červnu samice snese většinou 2, zřídka 1 a vzácně i 3 hnědoskvrnitá vejce, na kterých sedí oba partneři střídavě 30 až 32 dní. Mláďata na hnízdě krmí 35 až 40 dní. Když mladí ptáci začnou létat, ještě asi 2 týdny se vracejí na hnízdo pro potravu, kterou přinášejí rodiče. Na rozdíl od většiny dravců se samec včelaře podílí na inkubaci vajec, zakrývá a cloní mláďata a dokáže je i sám nakrmit.

Včelojed lesní je západopalearktický druh rozšířený od Pyrenejského poloostrova a Anglie až po západní Sibiř. Je stěhovavý. Zimuje v tropických oblastech Afriky. Podle Žalmana se včelojed lesní dožívá 25 let. S ohledem na druh potravy a způsob lovu se včelojed lesní v sokolnictví nepoužívá. Můžeme ho však vidět při letových ukázkách na některých sokolnických dvorech.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ – 2. díl: Naši dravci a sovy, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.