Orel nejmenší je velký přibližně jako káně. V letové siluetě se odlišuje více vysunutou hlavou, delším ocasem, jakož i charakteristickými orlími křídly se šesti prstovými roztaženými letkami. Vyskytuje se ve dvou barevných variantách. Světlejší forma má světle hnědý hřbet a bělavou spodní stranu. V tmavší formě je hřbet hnědý a spodní část těla světlehnědá. Obě barevné varianty mají ocas bez příčných pruhů a při pohledu shora typické bílé skvrny na lopatkách. Létá mnohem obratněji a rychleji než káně a to i mezi stromy. Často útočí na jiné druhy dravců.

Rozpětí křídel orla nejmenšího se pohybuje od 110 do 130 cm při délce těla 45 až 50 cm. Průměrná hmotnost samce 700 g a samice 960 g. Fyzické parametry předurčují tohoto orla na přepadový způsob lovu typický pro jestřába. Častěji však krouží ve velkých výškách podobně jako velcí sokoli a střemhlavým letem s křídly složenými do tvaru "dešťové kapky" svrchu útočí na menší až středně velké letící ptáky. Na zemi loví větší hmyz, menší savce, ale i žáby. Orel nejmenší je stěhovavý. Libuje si v sušších a teplejších oblastech v nižších a středních polohách.

Tokání je spojeno s akrobatickými lety. Svému hnízdišti a lovnému teritoriu je orlí pár věrný téměř celý život. Staví i vlastní hnízda, většinou však jen přestavuje stará hnízda jiných dravců, případně krkavcovitých ptáků a to zpravidla na vysokých stromech nebo na skalách ukrytých v lesním porostu. Velmi často se ozývá melodicky znějícím "jig, jig". Začátkem května postupně samice (po 2 až 4 dnech) snese dvě bílá vejce s hmotností 58 g, která mohou být někdy červenohnědě skvrnitá. Začne sedět hned na prvním vejci a snůšku inkubuje 36 až 38 dní. Rodiče se o mláďata starají 50 až 55 dní. Teprve v září těsně před odletem na zimoviště do severní Afriky, se rodina rozpadá.

Areál výskytu orla nejmenšího se rozprostírá od západní a jižní Evropy přes Turecko až do střední Asie. Malá izolovaná populace žije i v jižní Africe. K nám zalétá velmi vzácně. Pro orly i ostatní dravce jsou životu nebezpečné stožáry elektrického vedení, na kterých odpočívají nebo je používají jako lovecké stanoviště. Často se stává, že při přistávání nebo startování dlouhými křídly propojí sousední dráty vysokého napětí. Pokud je výboj okamžitě nezabije, s popálenými křídly padnou k zemi a bez pomoci uhynou. Vzhledem k vzácnému výskytu se tento dravec u nás na sokolnické účely nepoužívá.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ – 2. díl: Naši dravci a sovy, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.