Orel křiklavý je o trochu větší než káně, od kterého se liší typickou orlovitou siluetou. Má dlouhá, po celé délce stejně široká "deskovitá" křídla se sedmi prstovými roztaženými ručními letkami a poměrně krátký ocas. Linii křídel přečnívá dopředu vysunutá hlava na dlouhém krku, takže letová silueta dravce ve velké výšce připomíná kříž. Prvních šest prstově roztažených ručních letek má zúžené vnitřní praporce, druhá a šestá letka má zúžené i venkovní praporce. Zúžená venkovní vlajka sedmé letky je vykrojená, i když ve srovnání například s orlem volavým (Aquila clanga) jen mělce. Převládající zbarvení je zemitě hnědé, světlejší na zádech a hlavě, letky jsou tmavší a nadchvostové krovky bělavé. Čím je orel starší, tím je bělejší. Mladí ptáci mají na týlu rezavou skvrnu a na loketních kloubech skvrny světlé. Modročerný zobák je 4,5 cm (samec) resp. 5 cm (samice) dlouhý. Duhovka je žlutohnědá. Růžové stojáky mladých ptáků v dospělosti zežloutnou. Orel křiklavý je nejmenší příslušník rodu Aquila. Při délce těla 60 až 65 cm, má samec v rozpětí 140 až 150 cm a samice 155 až 165 cm. Poměr maximální délky křídla k délce ocasu je u samce 47 cm / 25 cm a u samice 50 cm / 27 cm. Samec dosahuje hmotnosti až 1,7 kg a samice 2,2 kg.

Orel křiklavý je naším nejhojněji stěhovavým orlem. Orlí pár přilétá ze zimovišť koncem března a začátkem dubna. Při toku probíhajícím ve velkých výškách nad hnízdištěm partneři na sebe zdánlivě útočí. Samec imponuje samici tzv. "houpavým letem", kdy se s křídly přitaženými k tělu vrhá střemhlav dolů, po 10 až 20 metrech roztáhne křídla a vystoupá (často s přemety) do výšky a opět střemhlavým letem padá k zemi. V této fázi vydává táhlý pokřik - většinou „kju-kju" nebo „kjep-kjep“. Hnízdí převážně ve středně položených listnatých a smíšených lesích. Někdy obsadí stará hnízda krkavcovitých ptáků nebo dravců. Hnízdo bývá umístěno těsně u kmene stromu ve výšce od 18 m až do 25 m. Pár je věrný svému lovnému revíru a hnízdnímu teritoriu po celý život.

Koncem dubna nebo začátkem května samice snese dvě (vzácně jedno nebo tři) bílo namodralá vejce s hnědými a fialovými skvrnami, která snáší do hnízdní jamky vystlané suchou trávou a průběžně obnovovanou zelenými větvičkami. Časový interval mezi snesením dvou vajec činí 3 až 4 dny. Samice však sedí už na prvním (38 až 41 dní), takže velikostní rozdíly mezi mláďaty, které se líhnou postupně, jsou značné a kainizmus běžný. Starší a silnější mládě je natolik agresivní, že menší zahyne obvykle již čtvrtý den po vylíhnutí. Na inkubaci vajec se podílejí oba partneři, ale ke konci na snůšce sedí zejména samice. O vylíhlá mláďata se zpočátku stará pouze samice a samec ji zásobuje potravou. Později loví oba rodiče. Mládě na hnízdě krmí téměř 55 dní. I po opuštění hnízda začátkem srpna se mladý orel častým křikem dožaduje potravy od rodičů. Je neopatrný a na svou nezkušenost nezřídka doplatí životem.

Při lovu krouží nad terénem nebo číhá na elektrických stožárech, sloupech, stromech, ale i na větších hroudách v polích. Dost obratně poskakuje nebo kráčí po zemi. Loví zásadně na zemi, obvykle na polích a vlhkých loukách v okolí vody. Nápadně vysoké nohy jsou uzpůsobeny na lov hlodavců - myší, hrabošů, potkanů​​, křečků, syslů a veverek, ale chytá i ježky, žáby, hady a větší hmyz. Letící ptáky nedokáže ulovit, proto požírá jen mláďata a nemocné jedince. Příležitostně připraví o kořist i jiné dravce a konzumuje i zdechliny. V průběhu jarního a podzimního stěhování se tito orli soustřeďují do skupin a v září odlétají na jih Evropy, do Malé Asie nebo jižní Afriky. Naše území tvoří západní hranici areálu orla křiklavého táhnoucího se z Pobaltí přes Bělorusko, Polsko, Balkán až do Malé Asie. Vzhledem ke způsobu lovu a druhu kořisti se orel křiklavý v sokolnictví nepoužívá. Velmi často jej však předvádějí na sokolnických dvorech.

Zveřejněný text je obsažený v publikaci Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ – 2. díl: Naši dravci a sovy, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.