Luňák hnědý je přibližně stejně velký jako káně. V porovnání s luňákem červeným (Milvus milvus) má kratší a méně vykrojený ocas. Při kroužení se vykrojení široce roztaženého ocasu téměř ztrácí. Letová silueta se podobá luňákovi červenému, nemá však pět, ale šest ručních letek a tělo i křídla jsou jednobarevně tmavá a to rezavě tmavohnědá. Hlava je bledší. Zvyky, chování i hlasové projevy jsou podobné jako u luňáka červeného. Délka těla je 55 až 60 cm, křídla 50 cm, ocasu 31 cm a zobáku 3 cm.

Rozpětí křídel dosahuje 140 až 160 cm a hmotnost se pohybuje od 750 do 1000 g. Průměrná hmotnost samce je 810 g a samice 850 g. Luňák hnědý vytváří trvalé páry. Oba partneři v první polovině dubna přilétají na hnízdiště, kterému jsou věrni několik let. Po příletu předvádějí svatební lety ve velkých výškách. Letící luňák se spustí klikatým letem k partnerovi. Oba ptáci se navzájem zaháknou drápy a padají k zemi, otáčejíc se kolem společného těžiště. Nad zemí se uvolní a opět stoupají do výšin. Hnízdí v nižších polohách, v údolích na okrajích lesů. Hnízdo si staví na vysokých stromech.

Zahnízdí i uprostřed kolonie volavek a kormoránů, přičemž se živí rybami, které vodním ptákům vypadnou při krmení mláďat. Hnízdo vystýlají textilem, plasty nebo papírem. Začátkem května samice snese obvykle 2 až 3, vyjímečně i 4 červenohnědě skvrnitá vejce s průměrnou hmotností 55 g. Na vejcích sedí pouze samice, samec jí přináší potravu. Mláďata se líhnou po 32 dnech.

V terénu vyhledává nejvýše položená stanoviště, jelikož z nichž má dobrý výhled. Obyčejně jsou to vrcholky vysokých stromů nebo i elektrické sloupy vysokého napětí. Loví v otevřené krajině a při vodních plochách. Složení potravy je podobné jako u luňáka červeného. Zdechliny však požírá častěji, zejména uhynulé ryby, které sbírá z vodní hladiny. Dokáže však ulovit i malé ptáky a savce. V případě nedostatku potravy se živí i obojživelníky a hmyzem.

Luňák hnědý je stěhovavý druh, který se u nás zdržuje od dubna až do září. Na zimoviště však často odlétá již v druhé polovině srpna. Oba druhy luňáků jsou obratní letci. Mají delší křídla, proto s oblibou krouží po obloze. Na rozdíl od jiných dravců nemají vole. Luňáci v našich podmínkách plní funkci supů, protože vyhledávají a požírají zdechliny ryb a menších druhů zvířat. Loví méně pohyblivou kořist za nízkého letu, případně během chůze na zemi. Velkoplošné vkládání otrávených návnad, zejména vajec, v sedmdesátých letech minulého století znamenalo pro tyto požírače drobných zdechlin doslova katastrofu.

Když by se od tohoto způsobu hubení "škodné" neupustilo, luňáci by pravděpodobně vyhynuli. Areál výskytu luňáka hnědého je velice rozsáhlý. Tvoří ho celá palearktická, etiopská, orientální a australská oblast. V České republice pravidelně hnízdí a hlavními hnízdními oblastmi jsou jižní Morava a jižní Čechy. Podle Žalmana (1947) se luňáci v přírodě mohou dožít až 25 let. S ohledem na schopnosti, druh potravy a způsob lovu se luňáci v sokolnictví nepoužívají.

Zveřejněný text je obsažený v publikaci Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ – 2. díl: Naši dravci a sovy, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.