Liška obecná  (Vulpes vulpes) vždy obývala celé území Evropy, střední a severní Asie a severní Ameriky.

V České republice se jedná o nejrozšířenější šelmu psovitou.

V prvopočátcích lovu nebylo na lišku pohlíženo jako na zvěř „myslivosti škodící“. Podle sněmovního usnesení z r. 1543 bylo v Čechách zapovězeno hubit lišku před 29. zářím.

Jen tak se mohlo dosáhnout kvalitní kožešiny. Liška tedy byla zvěří „kožešinovou“ a lovila se pouze v zimním období. Lov této psovité šelmy nebyl nikdy lehký, zejména díky její vysoké opatrnosti. V historických pramenech se doposud nenalezl zaručený, převažující způsob, jak lišku úspěšně lovit.

Mezi nejstarší způsoby lovu lišek bylo chytání do pastí. Nejvhodnějším způsobem bylo použití padací jámy s patřičnou návnadou. Nášlapná chytací železa se začínají používat od 17. století, zřejmě dovezená ze západní Evropy. Díky vysoké spolehlivosti a univerzálnosti patřila nášlapná chytací železa k oblíbeným způsobům lovu u loveckého personálu.

Ve sbírce Jihočeského muzea v Českých Budějovicích se objevuje udice na lišky zvaná kapkan (zařízení se čtyřmi hroty, na kterých je umístěna návnada, zatažením se hroty roztáhnou zvířeti v mordě). Toto lovecké zařízení se v českých zemích nikdy významně nepoužívalo.

Liščí tanec

Prapodivným zábavám barokní šlechty neunikla ani liška. V té době se zrodil liščí tanec zvaný „Fuchstanz“, při kterém se šlechta bavila ubíjením lišek.

Vše se odehrávalo v aréně, kde lovecké páry vyzbrojené dlouhým švihadlem z popruhů, vyhazovali prudkým tahem přebíhající lišku do vzduchu. V českých zemích není tento druh zábavy nijak zdokumentován, literatura tedy odkazuje pouze na německé provenience.

V cizích zemích byla liška také sokolnickým úlovkem. Cvičený orel skalní dokázal ulovit dospělého vlka, proto pro něho liška nepředstavovala složitou kořist.

Zlomový náhled na lišku nastal v druhé polovině 19. století, kdy myslivost procházela menší transformací. Omezovaly se chovy spárkaté zvěře a začaly se upřednostňovat volné chovy zvěře drobné, zajíců, koroptví a bažantů.

V dobové literatuře se liška označuje jako „výlupek všeho zla, nejhorší škodnou a lstivá kmotřička, která zasluhuje smrt v každé roční době“.

Šlechta začala přehlížet dobré vlastnosti lišky obecné, zejména její záslužnou činnost při chytání polních škodlivých hrabošů. Začíná doba norování za pomocí psů norníků. Za II. světové války se lišky značně rozmnožily. I když se tento fakt snaží všichni popřít, používali se po II. světové válce strychninové kapsle, k tlumení početních stavů lišek. Novodobým způsobem lovu se stává použití umělých betonových nor.

Ze všech lesních zvířat a zvěře se liška obecná nejvíce objevovala v lidové kultuře. Jednalo se o pohádky, pověsti a lidové léčitelství. V dobách kdy docházelo k pomalému rozvoji lékařství, spoléhali lidé na pověrčivost účinků alternativní medicíny.

Dle těchto pověr se liščí sádlo používalo k léčbě nádoru, ran, vymknutí a výrůstky u nohou. Liščí krev zaháněla a rozpouštěla různé kamínky. Liščí mozek léčil epilepsii. Spálený liščí jazyk prý pomáhal k léčbě růže v obličeji. Uvařená liška se užívala k léčbě kloubového revmatismu. Žlučí se léčily zákaly oční a nemoci ušní. Zub z lišáka se nosil jako amulet a pomáhal při prořezání dětských zoubků.

Ilustrační foto: Josef Vršan