V předchozí části jsme přinesli zajímavé informace z období středověkého Uherska ve spojení se sokolnictvím. V dnešní části si představíme sokolnictví ve středověké Evropě.

Sokolnictví v Kyjevské Rusi

Množství loveckých motivů v slovesném, ale zejména výtvarném umění Kyjevské Rusi je svědectvím o tom, že lov od počátku neodmyslitelně patřil k ruskému způsobu života. V eposu "Slovo o pluku Igorově" neznámí autoři projevili nadšení z "krásy lovu", a to především "lovu se sokoly".

Mezi slovanské obyvatelstvo na území Ruska a Ukrajiny se sokolnictví rozšířilo pravděpodobně z jihoruských stepí, a to přímo od příslušníků starých kočovných národů - Polovců či Pečenegů, s kterými Slované bojovali.

Způsob lovu s dravými ptáky, který tito kočovníci praktikovali, se v některých oblastech střední Asie (Kazachstán, Kyrgyzstán) zachoval v prakticky nezměněné podobě doposud.

Postupně letopisy dokazují, že lov s dravými ptáky byl v Kyjevské Rusi běžnou činností. Už první kyjevský kníže - Oleg založil v Kyjevě v 9. století sokolnický dvůr. Písemné prameny potvrzují existenci sokolnictví i za vlády knížete Vladimíra Sviatoslaviča (980 - 1015).

V Kyjevě se nacházejí fresky s loveckými scénami - na jedné se jestřáb vrhá na zajíce. Na zlatém pozadí restaurovaných fresek, které malovali pravděpodobně byzantští malíři, nechybí ani odpočívající sokolníci a dravci (obr. 1). Nejcennější byli sokoli lovečtí - krečety (obr. 2), a to zejména bílé krečety. Chrám postavili za vlády Jaroslava Moudrého (1019 - 1054) na místě, kde Kyjevci spolu s Novgorodci v roce 1037 odrazili nájezd kočovných Pečenegů.

Obr. 1. Odpočinek v průběhu lovu

V "Poučení", tedy v životopise z roku 1120, se kyjevský kníže Vladimír Monomach vyznává z lásky ke všem způsobům lovu, včetně lovu se sokoly a jestřáby. Podle "Ipatievského letopisu " Igor, kněz severský, také lovil s jestřábem.

Obr. 2. Nejvíce byli žádáni lovečtí sokoli

K oblibě sokolnictví v evropské části Ruska přispěly varjažské (vikingské) družiny, které v 9. a 10. století podél vodních toků pronikaly hluboko do vnitrozemí. Na vhodných místech se usazovaly a vytvářely tak zárodky měst a obcí. Ze Skandinávského poloostrova si sebou přivezly cvičené lovecké sokoly a v sokolnické zálibě pokračovaly i v Rusku.

V dochovaných latinsky psaných dokumentech, které pocházejí z 10. a 11. století, jsou uvedeny účinné návody k léčení nemocí loveckých dravců, a to na velmi vysoké úrovni odpovídající kritériím současného veterinárního lékařství.

Koncem 10. století se sokolnictví šířilo do všech evropských, severoafrických a blízkovýchodních státních útvarů. Pomalu nebylo panovnického dvora, který by se nepyšnil chovem sokolů a dalších rozličných upotřebitelných dravců.

Sokolnictví patřilo k vnějším atributům skutečně mocného a významného vládce. Věnovalo se mu tolik lidí, že tvořilo důležitý faktor hospodářského a politického života většiny zemí. Též eposy, legendy, pověsti a výtvarné umění přispělo ke kulturnímu rozvoji tehdejší společnosti. O opravdu výjimečné oblibě sokolnictví svědčí některé údaje a historky, které se zachovaly v písemných pramenech.

Norsko a Francie ve středověku

Jakmile dánský král Harald I. Blaatand (1035 -1039) v 10. století dobyl Norsko, nazval ho "Sokolím ostrovem" (obr. 3 a 4) a okamžitě zavedl královský monopol na odchyt norských sokolů.

Obr. 3. Král Harald I. vyráží na lov s dravými ptáky

Když francouzský král Filip II. August (1165 - 1223) obléhal v roce 1214 město Akkon, v průběhu zdlouhavého obléhání si krátil čas sokolnické lovem. Jeden z jeho nejlepších sokolů však vletěl do obléhaného místa a obránci ho chytili. Král neváhal nabídnout nepřátelům 1000 dukátů za vrácení sokola. Neuspěl, neboť obléhaným měšťanům se jeho nabídka zdála příliš nízká.

Jeden ze sokolů Ludvíka Svatého (nar. 1215) na lovu zabil velkého orla. Přesto, že členové lovecké družiny vychvalovali sokola jako "nejcennější klenot koruny", nazlobený král ho dal ihned zabít, protože se prý zachoval neuctivě ke králi ptáků.

Obr. 4. Dánský král Harald I. na lovu volavek

Během křižáckých výprav se zejména německá šlechta seznámila s novými metodami a technikami rozličných výcviků a lovů, které byly v Orientu na mnohem vyšší úrovni než v Evropě. Největším přínosem bylo převzetí sokolnické čepičky. Nové poznatky přispěly ke zvýšení zájmu o tento způsob lovu v Německu a v Evropě, takže ve 13. století se začala vytvářet německá sokolnická řeč.

V příští části přineseme zajímavosti o Čingischánovi a jeho sokolech a dozvíte se, kdo byl "Sokolí císař".

_{Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.}