Raně feudální vztahy se na našem území dále rozvíjely v rámci uherského státu, který se již od svého vzniku, ale zejména po korunovaci Štěpána I. za uherského krále, řídil podle vzoru Franské říše.

Začal nezadržitelný proces třídní diferenciace, rozpadu kmenového a rodového zřízení a rozvoj feudálních majetkových vztahů. Úměrně k růstu pozemkového vlastnictví krále, feudálů a šlechty se omezovalo právo svobodných členů občin na volný lov včetně lovu s dravými ptáky. Ze společně užívaných lesů si panovník přivlastnil neobydlené nebo málo obydlené území, a to na základě zásady "res nullius", tedy zem nikoho, "je královským majetkem". Tak se utvořily obrovské "bona régia", čili královské latifundie.

"Královské lesy", které podle tehdejšího feudálního práva byly výhradně "královskými lovišti", jsou historicky doloženy již od 11. století. Za panování Štěpána I. (997 - 1038) se dvě třetiny lesů na našem území staly královským majetkem.

Podle vzoru karolínských hrabství a pohraničních marek Štěpán I. zavedl v raně feudálním uherském státě "komitáty" župní zřízení. Na čele každé ze žup (komitátů), na které rozdělil celé území státu, stál správce - králem jmenován "comes" (župan). Hlavní povinností župana byla ochrana svěřeného území a péče o královské majetky, tedy zejména lesy. Pomáhali mu profesionální strážci královských lesů "Custodes silvarum regalium" a hajní vybíráni z místního obyvatelstva. Těžili dřevo, budovali a udržovali lesní cesty, lovili zvěř a zejména zajišťovali královské hony na svěřeném území (obr. 1). Na Slovensku se zachovaly písemnosti, které potvrzují existenci hajných již v roce 1075.

Obr. 1. Královská honitba

Lesy byly nejhodnotnější součástí královských majetků. Kromě palivového a stavebního dřeva a v dnešní době nepředstavitelné hojnosti zvěře a ryb byly i zdrojem lesních plodin, přičemž žaludy tvořily hlavní potravu prasat. Rozlehlé lesní louky zaručovaly dostatek krmiva pro dobytek, ovce a zejména koně.

Panovníci si lesů opravdu cenili a chránili je četnými nařízeními, jakož i přísnými sankcemi za jejich porušování. Tato nařízení však museli v praxi prosazovat královští hajní, lovci a strážci lesa. Byli tak početní, že z jejich sídel vznikly mnohé současné obce.

Vzhledem k tomu, že se zaměstnání hajného, lovce či strážce lesa dědilo z otce na syna, první usedlosti měly rodový charakter. Později se však rody sdružovaly do téměř vojensky organizovaných osad. Královští hajní měli totiž své desátníky (decuriones) a setníky (centuriones).

Vojenská disciplína byla nevyhnutelná ze dvou důvodů:

• v příhraničních župách patřila k povinnostem hajných ochrana hranic

• organizace velkých královských honů vyžadovala jednotné velení a přesné plnění rozkazů.

Pro každý feudální stát bylo typické, že panovník své spojence, členy družiny či výjimečné lidi, kteří projevili hrdinství nebo mu poskytli cenné služby, odměňoval udělením pozemkového majetku včetně lesů jako léno (feudum), případně ve formě darů (donatines). Zároveň jim přiznal různá práva a výsady, například právo mýtného, brodu, držby mlýna na řece, vaření piva, žírné právo, právo těžit dřevo atd.

Zajímavé bylo, že donátoři se jen neradi vzdávali práva rybolovu a lovu - zejména s dravými ptáky. V případě, že právo lovu poskytli, obvykle si pro sebe vyhradili lov určitých druhů atraktivní zvěře, například zubra, jelena, daňka, jakož i lov s dravými ptáky (obr. 2).

Obr. 2. Královští sokolníci

Nejrozsáhlejší a na zvěř nejbohatší královské revíry se od dob prvních Arpádovců nacházeli na území nynějšího Slovenska. Abychom pochopili proč, musíme znát tehdejší geologické a fytogeografické poměry Uherského království.

Převážnou část uherského území jižně od Dunaje a mezi Dunajem a Tisou tvořila rovina, která však byla velmi bažinatá. V rozsáhlých lužních lesích sice žilo množství zvěře, ale tyto oblasti kvůli fyzicky náročnému lovu a nepříjemnému klimatu nepatřily k oblíbeným loveckým revírům.

Panovníci situovali královská sídla do příjemnějších lokalit - v Stoličném Bělehradě (Alba Regia), v Ostrihomě, v Budíně a na Vyšehradě. V lesích, které tyto sídla obklopovaly, zřídili menší královské revíry.

Skutečně rozsáhlé panenské lesy s ideálními loveckými revíry však byly jen na nynějším středním Slovensku. Není divu, že panovníky, většinou náruživé lovce, přímo lákaly. Hornaté území bylo mnohem bezpečnější než rovina nebo pahorkatina a v případě vpádu nepřítele se dalo snadněji bránit. Právě proto si uherští králové cenili slovenských revírů, starali se o ně a často v nich nejen lovili a odpočívali, ale také přijímali hosty a oficiální návštěvy.

Z Arpádovského diplomátáře, jakož i z turčianského a liptovského registru vyplývá, že mnoho archivovaných královských listin panovník podepsal na vyhrazených královských lovištích ležících na území Slovenska. Jsou svědectvím toho, že uherští panovníci na svých "oblíbených místech vyhrazených pro lov - locus ferari" strávili hodně času. Při honech (obr. 3) využívali služby stopařů, dobrých lovců a sokolníků, o kterých v řadách místního obyvatelstva nebyla nouze. Nejeden z nich se osvědčil natolik, že získal výsadní postavení na dvoře jako "královský dvorník" nebo "servient".

Obr. 3. Sokolnický lov

Největším a zároveň nejoblíbenějším královským loveckým revírem byl Zvolenský les. Tvořil součást velké Zvolenské župy, o níž existuje písemná zmínka již z počátku 12. století. Centrem župy a sídlem královského župana byl Pustý hrad, který musel existovat již v 11. století, což potvrzuje skutečnost, že 29. července 1095 tam zemřel panovník Ladislav I.

Královští hajní ze zvolenského revíru se před tatarským vpádem zachránili právě na Pustém hradě. Během vládnutí Ondřeje III. (1290 - 1301) měli na starosti obory kolem města Zvolen.

Středověk byl i na dnešním území Slovenska obdobím nebývalého rozvoje sokolnictví. Nejvyšším sokolníkem hierarchicky organizovaného "Královského sokolnictví - Falconarii Regio" byl obvykle sám král. Sokolnický motiv krále na koni se sokolem na ruce a motiv dravce na ulovených zajíci byl vyražen na mincích uherského krále Belu IV. (1235 -1270).

Význam, který myslivosti a rybářství v rozsáhlých "královských" lesích přisuzovali uherští panovníci je zřejmý ze skutečnosti, že ho řídil vlivný člen králem jmenovaný z "Královské rady". Podle všeho to byli maršálové, popřípadě jeho zástupci – správci  královských koníren, kterým byli přímo podřízeni tzv. župani královských lovců a představení čtyř hlavních loveckých profesí: hlavní sokolnický mistr (magnus falconarius, obr. 4), hlavní mistr psiarov (veltarius), hlavní mistr loveckých honáků (besarius) a nakonec hlavní mistr lovců kožešinové zvěře, zejména lišek, bobrů, vyder, kun a jezevců (beverarius).

Obr. 4. Sokolnický mistr Georg Herzog. Našli ho zastřeleného v lese. Působil na hradě v Penoverli (Rakousko) u hraběte Abensperg-Tranny

Funkce "maršála" byla v těch časech opravdu důležitá. Dokazuje to například skutečnost, že na dvoře krále Bela IV. ji zastával jeho zeť Vilém Omeri (Guillaume de Saint Omer), který zahynul v Dalmácii na útěku před Tatary. Za vlády posledního Arpádovce Ondřeje III. byl nejvyšším královským konírem známý uherský velmož a oligarcha Matúš Čák Trenčianský (1304 - 1308), který byl v období bezvládí pánem Slovenska. Po smrti Ondřeje III. připadlo Uhersko Karlovi Robertovi (1308 - 1342) z rodu Anjouovců, který byl velkým příznivcem sokolnictví (obr. 5).

Obr. 5. Z korunovace Roberta Anjou v roku 1326

_{Zveřejněný text je obsažen v publikacii Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.}