Přinášíme druhou část zajímavých informací o ruském sokolnictví v letech 1530 až 1676. Sokolnictví v carském Rusku mělo své pevné místo a velký politický význam.

V předchozí první části jsme se dozvěděli o svatém Trifonovi a představili jsme si cara sokolníků - Alexeje Michajloviče Romanova. Dnes si popíšeme více o zálibě a osobitém vztahu cara k sokolnictví.

Osobitá záliba cara v sokolnictví

Car se osobně věnoval výcviku dravců. Sám jim dával jména a hodnotil je, když před ním skládali "loveckou maturitu". O jeho zájmu o zdraví sokolů svědčí dopis vrchnímu sokolníkovi:

"Psal si nám se sokolníkem Ofoňkem Keljinem, že sokolovi Muratovi se ulevilo, ale jaká nemoc ho sužovala, to nepíšeš. A ještě píšeš, že sibiřský sokol Kolmogor je nemocný, ale jakou chorobou a z čeho, o tom se nezmiňujes, a o Alajovi píšete, že je mu lépe, ale my jsme nic neslyšeli, že by onemocněl, o tom jste nám nikdy nepsali ".

Car považoval sokolnictví za svou soukromou záležitost a zakázal cizincům přístup na sokolnické dvory.

Obr. 1. Carský sokolník na lovu

Stupeň utajení je zřejmý ze skutečnosti, že financování sokolnictví, odchyt sokolů a organizování sokolnických lovů měl na starosti "Příkaz tajných děl", který však za cara Alexeje Michajlovič tvořil spíše jeho soukromou kancelář, a nikoli všemocnou tajnou policii jako v pozdějším období.

Sokolnické oblečení mělo přísné regule

Rakouskému velvyslanci však car po půl roce proseb konečně představil šest sokolníků i se sokoly. Do dnešních dob se zachoval popis, který zaznamenal nadšený velvyslanec: "Na zlatem vyšívaných rukavicích stáli sokoli. Čepičky byly z hedvábí, sametu, atlasu nebo safiánu. Byly bohatě ozdobené zlatými výšivkami, perlami a drahokamy. Jednodušší čepičky byly ušity z jeleního semiše" (obr. 1 až 3)

Obr. 2. Na zlatem vyšívaných rukavicích stáli sokoli

Podrobný popis sokolnického oblečení s carským znakem (obr. 4) a překrásného výstroje carských sokolníků car zahrnul i do svého díla "Regule". Psal o stříbrných a pozlacených chrastítcích, o bohatě zdobených čepičkách ...

Obr. 3. Praporek ruských sokolníků. Cifrovaná čepička s chrastítky v ornamentu.

Zajímavý byl způsob připoutání dravce na rukavici. Na místě, kde rukavice přecházela do tvrdší manžety, byl našitý kroužek, přes který byl provlečen řemínek, kterým byl dravec připoután. Druhý konec řemínku svíral sokolník v dlani - když zahlédl kořist, vrhl dravce v jejím směru a zároveň pustil řemínek.

Obr. 4. Sokolnické oblečení se znakem cara Alexeje Michajlovič Romanova 

Způsob odchytu dravců pro cara

Nejběžnějším způsobem získání dravců byl odchyt pomocí šňůry, sítě a návnady. Sokolník přivázal na delší, asi 100 metrovou šňůru živého holuba. Další šňůrou ovládal síť, která byla natažená na větvích nebo podpěrách. Když sokol zaútočil a zatnul do holuba drápy, sokolník přitáhl návnadu i se sokolem pod síť a druhou šňůrou síť uvolnil.

Později se prosadil jednodušší způsob odchytu. Sokolník přivázal holuba o kolík zaražený v zemi. Nad ním byla na čtyřech sloupcích napnutá síť. Když sokol zpozoroval kořist, vrhl se střemhlav dolů. Narazil do sítě, která se ze sloupků uvolnila, a dravec se z ní již nevymotal (obr. 5).

Obr. 5. Lov sokolů do sítě na holuba

Vrchol ruského sokolnictví

Za vlády Alexeje Michajloviče Romanova dosáhlo ruské sokolnictví vrcholu. Množství chovaných dravců, nedostižná úroveň výcviku, bohaté zkušenosti a poznatky, příkladná péče o dravé ptáky, perfektní materiální zabezpečení a vybavení nemělo v evropských zemích obdoby.

První lovecká rezervace sokolů

Ostrov Novaja Zemlja byl první rezervací loveckých sokolů na světě.

Nástupce Alexeje Michajloviče - Petr Veliký však carské sokolnictví zrušil. Mladé sokolníky povolal do armády, takže v roce 1695 žilo v Semjonovském a Kolomenském jen asi 50 starých sokolníků. Za vlády "cara sokolníků" byly nejoblíbenější a nejnáročnější takzvané "vysoké lovy" volavek, dropů i luňáka červeného. Pořádali se podle přesných pravidel a starých zvyklostí, které zaručovaly pronásledované zvěře "rytířské" podmínky při vzdušných soubojích.

Po úspěšném lovu nejlepší sokoly a jejich cvičitele odměnili cenami, které někdy uděloval sám car (obr. 6). Ptáky, které dravci při ulovení neporanili, sokolníci okroužkovali a vypustili zpět na svobodu.

Obr. 6. Alexej Michajlovič ve zlatém plášti. Po lovu nejlepší sokoli a jejich cvičitele odměnili cenami, které někdy uděloval sám car

O tom, jak byla přísná kritéria na výběr sokolnického personálu si povíme v následující - třetí části.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.