Kontinuita tradičního lovu s loveckými ptáky v SSSR se na sklonku 20. století nepřerušila pouze v středoasijských a v zakavkazských republikách, ale i zde se lov za pomoci dravců zachoval pouze na místech, které byly v minulosti nejvýznamnějšími centry sokolnictví.

Přeměna sokolnictví z lovu na prestižní sportovní zábavu

Při analyzování příčin degradace sokolnických lovů je třeba si uvědomit, že v Evropě postupně převládl zábavní, sportovní charakter sokolnictví. Nešlo o získání úlovku, ale o prestižní zábavu. Nakonec bylo ve středověkém Rusku právo lovu s cvičenými dravci zákonem omezeno pouze na nejvyšší privilegované vrstvy. Ve střední Asii a na Kavkaze se však rozvíjely oba směry sokolnictví - lidový kvůli úlovku a prestižní zábavní či sportovní u šlechty.

Když nové přitažlivější formy lovu s palnými zbraněmi a loveckými psy sokolnictví vytlačily, zachoval se jen lidový směr existující mimo evropské části Ruska. Nejdéle, do druhé poloviny 19. století, sokolníci aktivně působili mezi ruským obyvatelstvem v Polsku.

Sokolnické centrum v Kirgisku

K sokolnickům centrům v SSSR patřilo zejména Kirgisko. Největší počet sokolníků se uchoval na severu republiky, především v okolí jezera Issyk - Kuľ. Nejrozšířenějším loveckým ptákem byl jestřáb velký. Jestřáb lesní se používal na lov zajíců, bažantů, koroptví a vzácněji i na kachny.

Sokolníci odchytávali jestřáby během podzimního přeletu. Odchov mláďat vybraných z hnízd byl velmi vzácný, pro extrémně malý počet jestřábích hnízdišť v krajině.

Obr. 1. Turkmenský sokolník při lovu králíků s rárohem za pomoci chrta, a to původního středoasijského plemene "tazy".

Lov s orlem skalním v Kirgisku

S "berkutem" - asijským orlem skalním lovili zejména lišky. Na lov cvičili orly odchycené v přírodě, tak i mláďata vybrané z hnízd - takové dravce však kyrgyzstánští lovci považovali za méně hodnotné.

Ze sokolů na lov používali zejména rároha, ale jen zřídka když šlo o velkou, tmavě zbarvenou formu zvanou altajský sokol lovecký. Rároha chytali do sítí nebo vybírali mláďata z hnízd. Jiné sokoly a krahujce sokolníci cvičili velmi zřídka.

V Kirgisku působilo jen 50 až 70 sokolníků. Z toho s orly a rárohy lovili jen dvě až tři desítky.

Sokolníci v Kazachstánu

V Kazachstánu byl lov s loveckými ptáky rozšířené převážně na jihovýchodě, tedy v oblastech sousedících s Kyrgyzstánem. Kazašská a kyrgyzská sokolnická škola jsou prakticky identické v důsledku geografické, ale i etnografické blízkosti a příbuznosti. Počet sokolníků byl nižší než v Kyrgyzstánu, podíl orlů na celkovém počtu loveckých ptáků byl však vyšší (úvodní obrázek - kazašský sokolník s berkutom - ázijskou formou orla skalního).

Obr. 2. Turkmenský sokolník zahrabává do písku vnitřnosti zajíce. Nepřipoutaný raroh velký sedí na noze (1982).

Centrum sokolnictví v Turkmenistánu byl Střední Karakum

V Turkmenistánu se posledním útočištěm sokolnictví stal Střední Karakum. V pouštních a polopouštních oblastech pastevci ovcí praktikovali velmi zajímavý lov zajíců s rarohy ve spolupráci s chrty původního středoasijského plemene "tayz" (obr. 1 a 2).

Raroh v Turkmenistánu hnízdí jen zřídka, proto je sokolníci odchytávali v období podzimní migrace nebo v zimě. V minulosti rozšířeného "šahina" turkmenistánští sokolníci pravděpodobně již nepoužívali a počet sokolníků lovících s rarohem nepřesáhoval 20 lovců.

V následující části přineseme renesanci sokolnictví v Kakukazku a Gruzii. Dozvíme se také o problémech při získávání dravých ptáků, ale také o tom, že pouze v Gruzii měl lov s dravými ptáky oficiální statut.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.