Na Slovensku působil od roku 1962 velmi aktivní sokolnický kroužek seskupený kolem Ivana Marošiho (úvodní obr.). Byli v něm sdruženi převážně budoucí lesníci, žáci Střední lesnické technické školy v Liptovském Hrádku. Obě střediska - Královo Hradecké a Liptovsko Hradecké, jakož i pražští sokolníci udržovali čilé styky a vzájemně si vyměňovali zkušenosti a dravce.

V následujících částech přineseme informace o založení sokolnického kroužku a dozvíme se, že první vycvičený sokol jménem Syrta byl cvičený na základě rad a doporučení kazašského sokolníka Abikeeva Mauja. Ve druhé části našeho příspěvku se dočteme o loveckých úspěších Syrtyho a hlavně o práci a roli Slovenského klubu sokolníků.

Ještě během studia na lesnické škole v Liptovském Hrádku získal Ivan Maroš první sokolnické zkušenosti s výcvikem orlů z Kazachstánu v SSSR.

Mezinárodní spolupráce

V roce 1963 si v redakci měsíčníku Sovětský svaz vydávaného v Moskvě zjistil adresy tří kazašských sokolníků:

• Almabaev Ajazbat, Almaatská oblast, Džambulski rajón, vesnice Karakazbek, Kazašská SSR,
• Žankulov Musabaj, Almaatská oblast, Džambulski rajón, družstvo Džambula, Kazašská SSR,
• Abikeev Mauja, město Pavlodar, ulice Prvomajská, dům 60, Kazašská SSR.

Ještě v roce 1963 si začal dopisovat s Abikeevem Maujou, který mu hned v prvním dopise poslal svou fotografii na typickém stepním koni s berkutem na pravé ruce, která spočívala na speciální dřevěné podpěře (baldak) ukotvené v sedle. Pušku měl prověšenou přes záda (obr. 1).

Obr. 1. Abikeev Mauja z Pavlodaru v Kazachstánu na koni s berkutem a puškou. Berkut je asijská forma orla skalního (1963).

Zde bych rád podotkl, že z historického ani odborného hlediska není důležité, na které ruce lovec nosí dravce. Zda se rozhodne pro pravou nebo levou ruku, je jen záležitostí sokolníka. Neplatí zde lovecké pravidlo o tradičním připíjení levou rukou na "Lovu zdar", ani historicky podmíněný návyk nosit zbraň při lovu na levém rameni. Většina sokolníků však při jízdě na koni nese dravce na pravé ruce, protože levou drží uzdu a ovládá koně.

Ivan Maroše si v roce 1964 začal dopisovat is Almabaevem Ajazbatem z obce Karakazbek v Kazachstánu.

Založení sokolnického kroužku

K informovanosti veřejnosti o některých aspektech sokolnictví přispěl i časopis Myslivost a rybaření, když v roce 1963 v čísle 7 až 11 uveřejnil seriál "Radíme mladým sokolníkům", který zpracovávaly Branislav Soviš, O. Šindár a Vladimír Vítěz z Katedry zoologie VSP v Nitře (obr. 2).

Obr. 3. Vladimír Vítěz s jestřábem

Na základě písemné pozvánky pana Kaluže, ředitele ZOO v Bratislavě, jsme se Ivan Maroše a já osobně v létě roku 1964 zúčastnili založení kroužku sokolníků při ZOO, jehož vedoucím se stal Marián Poliak z Bratislavy (obr. 3). Při té příležitosti jsme z voliér v ZOO vybrali orla skalního a orla královského a přednesli názornou přednášku o sokolnictví.

Obr. 3. Zprava: Marián Polák, Anton Moravčík před výcvikem v ZOO.

První vycvičený orel podle rad kazašských sokolníků

Na základě informací z korespondence s Abikeevom Maujou a Almabaevom Ajazbatem z Almaatské oblasti Kazašské SSR Ivan Maroš v roce 1964 vycvičil svého prvního orla skalního, jemuž dal jméno "Syrta". Byl to vůbec první vycvičený orel nejen na Slovensku, ale i v Československu.

O úspěších Syrtyho na honech a založení Slovenského klubu sokolníků se dočteme v následující části.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.