Foxteriéra  ("fox" - liška, "terra" - zem) vyšlechtili v Anglii, kde se používal k vyhánění lišek z doupěte při oblíbeném sportu Angličanů - štvanici na lišku. Výborně se hodí i na lov zajíců, jezevců a používali ho i na hubení hlodavců. Bližší původ foxteriéra není znám, pravděpodobně však vznikl křížením několika druhů teriérů. Již v polovině minulého století byl chov foxteriérů na velmi dobré úrovni a stal se nejoblíbenějším psem Angličanů. Rychle se rozšířil do celého světa. Nejdříve se vyskytovala pouze hladkosrstá forma foxteriéra, ze které se záměrným výběrem jednotlivců s hrubší a delší srstí a pravděpodobně i přimícháním jiného plemene teriérů vyvinul foxteriér hrubosrstý. Jeho srst je hustá s šňůrovitou podsadou a je trochu náročnější na úpravu než u hladkosrstého foxteriéra. Trimuje se několikrát ročně a alespoň dvakrát týdně ho je třeba vyčesat. Problémem u čistě bílých foxteriérů bývá hluchota. Hrubosrstí foxteriéři jsou velmi temperamentní, živí, veselí a ostražití. Jsou velmi tvrdohlaví a když si něco umíní, pak se jen velmi těžko vzdávají svého záměru. Mají rádi svého pána, ale jsou schopni být nějaký čas i sami. Jejich velmi oblíbenou zábavou je norování. Foxteriéři milují činnost a překypují energií. V oblibě mají hry s míčem, různé sporty a dlouhé procházky v přírodě. Foxteriér je vhodný i do bytu, ale je třeba mu zajistit dostatek pohybu. 

Povaha a chování

Je to tvrdohlavý, pracovitý a vášnivý lovec, který je věrný svému majiteli. S dětmi vychází poměrně dobře, nevadí mu nějaké to šťouchnutí, protože má vysoký práh bolesti. Na toleranci vůči kočkám a jiným domácím zvířatům je ho třeba učit od malička. Foxteriér je ostražitý pes a při hrozícím nebezpečí se umí pořádně rozštěkat. Potřebuje důsledné vedení a železnou disciplínu, protože dokáže být velmi vynalézavý, vychytralý a velmi dobře ví, jak přelstít svého pána. Takže při výcviku foxteriéra je třeba být důsledný a je nutné si vždy trvat na svém. Hodí se do rukou velmi zkušeného a trpělivého psovoda.