Lenní systém Karlovců uplatňovali i sousední, více či méně nezávislí panovníci. Obdobou karolínských lén se ve středověkém Uhersku staly donace. Donační listina panovníka nebo příslušníka panovnického knížecího rodu (později i bohatých feudálů z vyšší šlechty) obsahovala obecnou formuli, kterou "donátor" udělil konkrétnímu příjemci vymezenou zem s lesy a vodami, někdy i s právem lovu a rybolovu - často si však vyhradil právo lovu na tzv. "Královskou zvěř" (zubr, jelen, divočák a daněk).

Neznámý autor ve "Fuldských análech" (714 -882) Avary ztotožnil s "Maďary": "Avaři, kteří se nazývají Ungari ... celou Panonii zcela zničili" (Ann. Fuld. a. 894: Avari, qui dicuntur Ungari .. . totam Panonie usque ad intermetionem deleverunt).

Staří Maďaři (příslušníci ugrofinské jazykové skupiny příbuzné Pečenegům, Bulharům a Chazarům) kočovali v devátém století na území pod nadvládou Chazarské říše mezi Volhou, Donem a Dněprem. Pod Arpádovým velením se přesídlili do Sedmihradska a bojovali proti bulharskému carovi [Vladimírovi (889 -893) a jeho bratrovi Simeonovi (893 - 927)]. Pečenegové jako spojenci Bulharů však přepadli jejich sídla a Maďaři se byli nuceni vydat na západ.

Do Panónie a na území dnešního Slovenska je jako spojence proti Svätoplukově Velké Moravě povolal německý král Arnulf. Později Maďaři využili Svatoplukovu smrt (894), aby znovu napadli a zčásti vyplenili území Velké Moravy.

Maďarští bojovníci prý nosili na svých přilbách "rárótol", tedy pero z křídla sokola rároha. Podle legendy se do střední Evropy dostali, když sledovali zbloudilého "turula" (Sternberg).

Zajímavá je maďarská (uherská) pověst o Almusovi z dynastie Arpádovců, který se prý zrodil z lásky mytologické panny Emesy a altajského loveckého sokola - Turula. Sokol Emese přislíbil, že její potomci budou mocní a slavní. Na základě této legendy se Arpádovci považovali za potomky rodu "turulů".

Významný uherský historik Martini Bolla (1751 - 1831), který od roku 1784 působil jako profesor historie na akademii v Kluži, napsal "Všeobecné dějiny" (obr. 1). Ve třetím propracovaném vydání tohoto díla zveřejnil stručné dějiny všech národů Evropy i Orientu od 5. století do roku 1820. Ke každé kapitole věnované některému národu nebo skupině národů uvedl prameny (fontes) a pomocnou literaturu (auxilia). Například v kapitole VII: Helmoldi Chronicon Slavorum ab Anno 787 ad 1170, Nestor Patericon atd.

Obr. 1. Martin Bolla: Obecné dějiny, titulní strana, druhý svazek třetího vydání (Pešť 1825)

Martini Bolla napsal: "Hungaři z Asie, v níž se příliš rozmnožili, po zvolení sedmi vůdců v roce 884 vyrazili ze země Dentumogerie nebo dnešní Permie a Kasan proti Dácii a Panonii. Vůdcové byli: Almus, Eleud, Kund, Ound, Tosu, Houba, Tuhutum. Se souhlasem ostatních dostal nejvyšší moc Almus, který se věnoval i sokolnictví" (obr.2).

Obr. 2. Almusův sokol na havranovi. Maďaři si zvolili sedm vůdců. Byli to: Almus, Eleud, Kund, Ound, Tosu, Houba, Tuhutum. Se souhlasem ostatních dostal nejvyšší moc Almus, který se věnoval i sokolnictví

V historických pramenech se Madaři uvádějí jako Hungari, Ungari, Ugri, Avaři, Turci, Tataři. Pro úplnost je třeba uvést, že v původním osídlení mezi Volhou, Donem a Dněprem maďarský kmenový svaz tvořilo sedm kmenů a to: Megyer, Nyek, Kúrt-Gyarmati, Tarjan, Keszi, Ker a Jenö. Šlo o nomádské pastevecké kmeny s kočovným způsobem života, kteří v létě obývali stany (jurty) a v zimě chatrče z třtiny a hlíny.

Během přesunu staří Maďaři pod vedením Almusa přijali do svého kmenového společenství sedmi kmenů Kumány nebo Chabary, ke kterým patřilo sedm Chazarský kmenů. Tyto kmeny hunského původu zvětšily vojenskou sílu pokrevně příbuzných Maďarů a doprovázeli je do Panónie (obr. 3). Část z nich přešla v roce 889 přes Karpaty na území Slovanů.

Obr. 3. Kmeny hunského původu zvětšily sílu pokrevně příbuzných Maďarů a doprovázeli je do Panónie

Almusův syn Arpád sjednotil všechny kmeny pod svou vládou a vytvořil silné vojsko, se kterým podnikal loupežné přepady do okolních zemí včetně Velké Moravy. Arpádovci se po překročení Dunaje v roce 896 zmocnili celé Panónie a natrvalo se usadili v Karpatské kotlině. Vytvořili si tak základnu pro kořistnické výpravy do celé Evropy. Pronikli hluboko do Německa, Itálie, Francie, Španělska a dalších zemí nynější Evropy.

Martini Bolla v kapitole VII. věnoval Moravanům jen krátký, ale pozoruhodný odstavec (str. 148, § 2 -překlad z latinského textu):

"Moravské knížectví (Moravikum Regnum sub Rege Samoslao ...), pod vládou Samoslaa široce se rozkládající, si podmanil Karel Veliký a jeho vládci byli závislí od císařů. Zventibaldus (Svatopluk) s pomocí Arnulfa dost dlouho ovládal Čechy spolu s Moravou. Když se však vzbouřil a byl poražen jeho knížectví bylo rozděleno. Část okupovali Maďaři, část se stala českou provincií " (obr. 4).

Obr. 4. Martini Bolla, Obecné dějiny, kapitola VII.

Nic konkrétnějšího o Moravanech a Velké Moravě neuvedl. V kapitole VIII. napsal, že Maďaři, kteří postoupili až k Váhu a Moravě, pomohli německému králi Arnulfovi proti rebelovi Svatoplukovi, vládci Velké Moravy. V roce 896 se maďarští bojovníci zmocnili Panónie a v roce 907 zpustošili Bavorsko a Itálii.

Když podle Ďurici uzavřel Byzantský císař Leon VI. v roce 896 s Maďary mír, Svatopluk II. (nebo Mojmír II. - historické prameny nejsou jednoznačné) dovolil značnému počtu Maďarů, aby se usadili v Potisí, tedy v pohraničním jihovýchodním území Velké Moravy.

Vztahy novousedlíků s původním obyvatelstvem byly zpočátku pravděpodobně dobré, protože při obraně Velké Moravy proti bavorským vojskům bojovali Maďaři bok po boku se Slovany. Již v roce 902 však napadli Velkou Moravu, ale Mojmír II. je odrazil a přinutil na útěk.

Opět zaútočili v roce 906, a když jejich Slované odrazili, ještě v témže roce napadli a srovnali ze zemí opevněné hrady v Podunajské nížině. V bojích padl i Mojmír II.

Bavorská vojska s velkomoravskými oddíly vybojovali s Maďary pod vedením Dursaka a Bogata 4. července roku 907 velkou bitvu při Bratislavě, kterou však prohráli. Když v roce 924 Maďaři zpustošili celé příhraniční území Slovenska, nenarazili na reálný odpor a Slované se zavázali platit nájezdníkům tribut. A to byl začátek postupného včleňování nynějšího území Slovenska do maďarského ranně feudálního státu.

Maďaři zřídili v Nitře jedno ze svých úderných vojvodství. Spravoval ho Arpádův syn Űllö a po něm jeho vnuk Tevel. Od roku 955 byl nitranským knížetem Takšoň (podle některých pramenů Toxus).

Staří Maďaři svůj stát financovali z kořisti získané při loupežných přepadech. Mimo jiné 32krát napadli území Východofranské říše (od roku 919 Německé říše). Německý král Oto I. zmobilizoval vlastní síly, získal pro boj proti nájezdníkům spojence a v roce 955 na řece Lech u Augsburgu připravil Maďarům katastrofální porážku. Zahynulo 80 tisíc Maďarů, vojevůdci Bultsu, Lehel a Boton byli zajati a popraveni.

Obrovské ztráty přinutily Maďary vzdát se loupeživých výpadů na západ, opustit kořistnický způsob života a trvale se usadit v Panónii. Proti vojensky slabším sousedům - Bulharům a evropským provinciím Byzantské říše však nadále podnikali loupeže výpravy.

Takšoňův syn Gejza, který také vládl Nitře, se v roce 970 stal vládcem Maďarů. Uvědomil si význam křesťanství pro mezinárodně uznání tvořícího se státu a dal se pokřtít. V roce 995 jmenoval za vládce Nitranského knížectví svého syna Vajka, jemuž dal při křtu jméno Štefan. Po otcově smrti v roce 997 nastoupil na trůn jako Štefan I. V roce 1000 mu papež Silvestr II. udělil královský titul a tak se stal prvním uherským králem.

Zánik Velké Moravy neznamenal, že rozvinuté sokolnictví, kterému se věnovali i ženy (obr. 5), po rozpadu prvního statního útvaru na území Slovenska zaniklo. Naopak, po stabilizaci situace se slovanské a maďarské sokolnictví navzájem ovlivňovalo a obohacovalo.

Obr. 5. Sokolnických lovů se aktivně účastnily i ženy

_{Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.}