Kromě výtvarného umění (malby, sochy) se společenský význam fenoménu sokolnictví projevil i v literatuře, a to nejen odborné, ale například i v dramatické tvorbě Williama Shakespeara, který do svých děl nejednou zakomponoval scény z loveckého, ale zejména sokolnické prostředí (např. Zkrocení zlé ženy, IV. dějství, 1. scéna nebo Romeo a Julie, III. dějství, 2. scéna).

Vzácný pergamen sloužil jako výztuha

Pozoruhodný je nález původního Shakespearova rukopisu Veselých paniček Windsorských z roku 1962 se sokolnickou scénou, která měla být součástí IV. dějství, později ji však autor z neznámého důvodu vypustil. Text scény zabíhá do takových profesionálních podrobností, že i dnes by mnoho zkušených sokolníků Shakespearovi jeho znalosti závidělo. Pergamen s rukopisem byl náhodou nalezen v koženém sokolnickém vábidle, kde několik století sloužil jako výztuha. Nejvýznamnější dílo o sokolnictví na našem území "De Institutiones ac Venato falconum", které napsal jezuitský mnich Juraj Pray, vytiskli v roce 1749 v Trnavě (obr. 1).

Obr. 1. Kniha jezuitského mnicha Juraje Praya "De Institutiones ac Venato falconum".

Sokolové opět zachraňovali diplomatické vztahy

Začátkem 17. století se mezinárodní pozice Ruské říše oslabila a řešení složité situace si vyžádalo zvýšenou diplomatickou aktivitu. Na všechny strany směřovaly zásilky vzácných sokolů - do Turecka, Persie a na Krym, ale i do Anglie, Polska, Dánska, Gruzie, Číny, Buchary, Imerécie (soudobý nezávislý stát na jihovýchodním pobřeží Černého moře) a kalmyckému chánovi.

Podle toho, o jaký stát šlo, carové modifikovali oficiálně odůvodnění cenného daru. Státům, které Rusko ohrožovaly, sokoly zasílali jako projev dobré vůle, např. Turecku, Persii a na Krym.

Závislé země dostávaly sokoly jako odměnu za věrnost, tedy "dary z carovy milosti". Pro mocnosti, které se mohly stát potenciálním spojencem Ruska, dary znamenaly ochotu dohodnout se či nabídku na jednání, nebo jen žádost o neutralitu (dary Anglii, Polsku a Dánsku). Nejkrásnějšímu bílému sokolovi loveckému v každé diplomatické zásilce se říkalo "čestnik". Měl výstroj pošitou zlatem, perlami a drahokamy.

Sokolnictví jako výnosný mezinárodní obchod

Kromě diplomatického určení byli sokolové odpradávna předmětem rozsáhlého vnitřního, ale zejména zahraničního obchodu. Na základě trvalé poptávky po živých dravých ptácích se vytvořila obchodní síť, která obsáhla téměř celý tehdejší kulturní svět.

Ve Francii se v 16. a 17. století nabízeli na prodej draví ptáci z Alexandrie, Anglie, Archipelu, Baleár, Berberska, Flanderska, Indie, Islandu, Korsiky, Německa, Norska, Ruska, Sardinie, Sicílie, Španělska, Švýcarska a Turecka (obr. 2).

Obr. 2. Ve Francii se v 16. a 17. století nabízeli na prodej draví ptáci téměř z celého světa.

Přírodní rezervace chránily dravé ptáky před pytláky

Nutným důsledkem existence výnosného mezinárodního obchodu s dravými ptáky byly zákonné normy, které vyhrazují právo odchytu a vybírání sokolů z hnízd jen určitým osobám nebo skupinám osob. Dokonce se ojedinělé zřizovaly přírodní rezervace na ochranu hnízdišť.

Například ruská rezervace "Sedm ostrovů na východním pobřeží Murmanského poloostrova bylo založeno již koncem 17 století, aby vzácní ptáci měli dostatečný klid na zahnízdění a pytláci neplenili jejich hnízda“.

Za zabití sokola se trestalo smrtí

V roce 1751 vyvezli z Islandu do Dánska 51 bílých loveckých sokolů. Byl to neobvykle vysoký počet, neboť ze 150 sokolů bylo obvykle jen 5 až 6 bílých a ostatní byli šediví nebo šedobílí.

Na Islandu si sokolů opravdu cenili. Podle sokolnického zákona, který na Islandu platil do roku 1752, se zabití sokola mysliveckého trestalo smrtí viníka. Pouze 10 až 15 rodilých Islanďanů, kteří měli zvláštní patent od dánského krále, smělo vykonávat živnost chytačů. Všechny odchycené sokolovy však museli odevzdat královskému sokolnickému mistrovi.

Například v roce 1764 královi dodali dokonce až 210 loveckých sokolů, z nichž 30 daroval německému císaři, 50 francouzskému králi, 60 portugalskému králi, 20 hessenskému polnímu místodržiteli a 2 sokoly francouzskému vyslanci. Když však daroval sokola Fridrichovi II., pruskému královi (1712 - 1786), který ale sokolnictví neměl v oblibě, došlo k menšímu diplomatickému incidentu, neboť král si sokola neponechal, ale opět ho daroval. Tato příhoda prý přispěla ke zhoršení vzájemných vztahů mezi oběma zeměmi. V každém případě dánský král už do Pruska sokola neposlal.

Hodnota sokolů byla často uměle nadsazená

Ve středověku bylo sokolnictví důležitou součástí života kulturních národů. Hodnota vycvičených dravých ptáků, zejména sokolů, byla závratná, i když ze spekulativních důvodů často uměle nadsazená. Na druhé straně dobře vycvičený sokol má prý u Kirgizu i dnes hodnotu tří koní (obr. 3).

Obr. 3. Kyrgyzský sokolník Aširbaj (80-letý) u jezera Issyk-Kul. I v současné době používají sokolníci v Asii speciální, o sedlo upevněnou dřevěnou podpěru ruky nesoucí orla.

Chytání loveckých sokolů však byla velmi nákladná akce. Ze zachované kalkulace dánského sokolníka Ferchevena z roku 1762 vyplývá, že výprava, která chytala sokoly na Islandu, spotřebovala 9 volů a 523 ovcí.

Sokolnictví ovlivňovaly i na legislativu státu

Sokolnictví ovlivňovalo právní i správní systém mnoha států, a to ve formě legislativních úprav vlastnických práv, odchytu, výcviku a lovu s dravými ptáky. V mnoha zemích byla zákonem stanovena organizační struktura sokolnictví - hierarchicky uspořádané funkce a hodnosti placené ze státních prostředků, resp. vydržováné poddanými v příslušných sokolnických obvodech nebo na přidělených pozemcích.

František I., Lotrinský (1745 - 1765), manžel Marie Terezie a římsko-německý císař, zrušil sokolnické úřady a hodnosti. V první polovině 18. století sláva evropského sokolnictví pohasíná. O postupném zániku sokolnictví a pokusech o znovuobnovení se více dočtete v následující části.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.