Baroko nebylo sokolnictví v Evropě příliš nakloněno, ale na některých šlechtických dvorech sokolnický lov a rituály s tím spojené vzkvétaly. Například Carl Wilhelm Friedrich von Brandenburg - Ansbach si vydržoval přes 50 sokolníků a obrovskými náklady na tuto zálibu přivedl markrabství Bádensko na pokraj bankrotu. I v Čechách a na Slovensku sokolnictví navzdory tradicím postupně zanikalo a na počátku 19. století téměř úplně vymizelo.

Sokolnictví podporovali jen rakouští panovníci

V první polovině 18. století evropské sokolnictví postupně zaniká. Posledními vládci, kteří ještě podporovali sokolnictví, byli rakouští panovníci Josef I. (1705 - 1711) a Karel VI. (1711 - 1740). Oba se zasloužili i o obohacení evropského kulturního dědictví v hudbě, výtvarném umění a architektuře. Hodno zmínit ještě hessenského místodržícího, tzv. "Modrého kurfiřta" Klementsa Augusta (1700 - 1761), kurfiřta kolínského arcibiskupství (obr. 1 a 2).

Obr. 1. Modrý kurfiřt Clemens August z rodu Wittelsbach, kurfiřt kolínského arcibiskupství

Obr. 2. Vlajka s motivem bílého sokola. Hrad Rosenburg, Rakousko.

Divoký markgráf ulovil 34 429 kusů zvěře

Posledním vysoce postaveným, vášnivým sokolníkem byl "Divoký Markgraf" Carl Wilhelm Friedrich von Brandenburg - Ansbach (1707 - 1738), který si vydržoval více než 50 sokolníků. Obrovskými náklady na sokolnictví přivedl markrabství Bádensko na pokraj státního bankrotu. Během své vlády ulovil nejméně 34 429 kusů zvěře (obr. 3 až 5). Byl velkým sponzorem umění. Jako první dal do němčiny přeložit dílo "Sokolího císaře" Fridricha II. Hohenštaufského "De Natura avium et de arte venandi cum avibus".

Obr. 3. Sokolnický lov, Rakousko.

Obr. 4. Carl Wilhelm Friedrich von Brandenburg - Ansbach byl vášnivým sokolníkem.

Obr. 5. Část titulní strany záznamů úlovků "Divokého Markgraf" Carla Wilhelma Friedricha von Brandenburg - Ansbach.

Sokolnictví se věnoval i zemský hrabě hessenský Fridrich II. (obr. 7).

Obr. 7. Fridrich II. - Zemský hrabě hesenský na sokolnickém lovu, obraz Johanna Heinricha Tischbeina, st.

Období baroka nebylo sokolnictví příznivě nakloněno. Na některých sokolnických šlechtických dvorech však pompéznost rozličných lovu a souvisejících rituálů dosáhla dosud nepoznané dimenze.

Sokolnictví u nás nezachránily ani tradice

I v Čechách a na Slovensku sokolnictví i přes stoleté tradice postupně zanikalo. Ještě v roce 1781 nařídil hrabě Schwarzenberg lesním úřadům v Protivíně a v Hluboké, aby chytali sokoly stěhovavé. "Nedávno byl vydán příkaz poněšickému a litoradickému myslivci, kdyby se v jejich revírech vyskytli a usídlili sokoli, a to druh, který se nazývá sokol stěhovavý, aby byli jejich mladé vybrány z hnízd a tři nebo čtyři nejsilnější vychované."

Dále přikázal, aby všechny jestřábí koše v bažantnicích protivínského, radaňského, netolického a hlubockého obvodu byly opraveny a nastaveny v revíru. Chycení jestřábi měli být pečlivě ošetřeni podle sokolnického pořádku a poslány na knížecí dvůr.

Znamená to, že i když sokolnictví na komorních statcích dohasínalo již v 17. století, na největších se udrželo jako zábava pro majitele nebo hosty. Koncem 18. a začátkem 19. století však sokolnictví na území Slovenska a Čech až na malé výjimky úplně vymizelo.

V pokračování o zanikající slávě sokolnictví se dozvíte, co způsobilo jeho rychlý úpadek ve světě v druhé polovině 18. století.

Zveřejněný text a fotografie jsou obsaženy v publikaci Tomáš Krivjanský: sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.