V dnešní druhé části si představíme další rozpory v dílech Fridricha II. V krátkosti si řekneme, který se synů Fridricha II. se nejvíce zasloužil o nehynoucí slávu svého otce jako "Sokolího císaře".

Rozpory při uvádění autora díla:

• Brüll s Trommerem označují jako autora jen Fridricha II.
• Podle Fjodorova s Malovem sice autorem díla je Fridrich II., ale rukopis doplnil poznámkami jeho syn Manfred.
• Sternberg tvrdí, že spoluautory díla jsou Fridrich II. a jeho syn Manfred.

Rozpory v datování zveřejnění nebo tisku díla:

• Sternberg v Sokolnictví z roku 1969 na straně 15 uvádí: "... toto zcela mimořádné a v mnohém ohledu dodnes aktuální dílo bylo poprvé v celém rozsahu přeloženo do živé řeči (do angličtiny) Kanaďany C.A . Woodem a F.M. Tyfem v roce 1943 a až v roce 1964 vydal profesor dějin středověku bonnské univerzity C.A, Wilemsen jeho německý překlad s podrobným komentářem. "
• Molnár, Teren a kolektiv v Naší myslivosti z roku 1984 na straně 307 uvádí: "... a po jeho smrti ji v roce 1260 zveřejnil jeho syn, král Manfred ..."
• Brüll s Trommerem v Sokolnictví z roku 2003 na straně 13 uvádějí: "Jeho jedinečná monografie se zachovala pouze v několika rukopisných exemplářích. Jen zlomek, první dvě knihy, byly vytištěny v roce 1596. Úplné latinské vydání všech šesti knih v roce 1942 a německý překlad z roku 1964 jsou záslužným životním dílem historika Karla Arnolda Willemsena."

První německý překlad podle všeho vznikl na zakázku Carla Wilhelma Friedricha von Brandenburg Ausbach (takzvaný "Divoký markrabě"). Autorem je jistý Johan Erhard, který přeložil rukopisy Fridricha II. a Alberta Magna (Albertus Magnus). Dílo vyšlo v roce 1756 v Gunzenhausenu.

Ještě v krátkosti k životu Fridricha II. Hohenštanského. Z podnětu papeže Inocenta III. (1198 - 1216) byl v roce 1210 zvolen za německého krále (od roku 1220 císař). Byl synem Jindřicha VI. a vnukem Fridricha I. Barbarossy (Červená brada). Když otec zemřel, měl jen tři roky. Na trůn nastoupil jako 18-letý.

Měl dva manželské syny. Prvního Jindřicha VII. dal po své korunovaci císařem v roce 1220 zvolit za německého krále. Druhý syn Konrád IV. vládl po jeho smrti (obr. 1 a 2), kdy po náhlé nemoci "Sokolí císař" zemřel roku 1250 v boji proti papeži Greaorovi IX. V Apulii.

Obr. 1. Ilustrace o králi Kondrádovi (kolem roku 1268). Král vypouští sokola.

Fridrich druhý však měl i nemanželského syna Manfreda. Po smrti bratra Konráda IV. byl prohlášen za vladaře Sicílie (Neapolsko a Sicílie) a v roce 1258 se dal v Palermu korunovat za krále.

Obr. 2. Ilustrace z poémy o Konrádovi. Schůzka Wernera von Teufen s jeho milovanou při lovu se sokolem.

Je zajímavé, že zálibu Fridricha II. v sokolnictví nesdíleli jeho manželští synové Jindřich s Konrádem, ale levoboček Manfred, který se nejvíce zasloužil o nehynoucí slávu svého otce jako "Sokolího císaře" (obr. 3 a 4).

Obr. 3. Manfred (levoboček) - vladař Sicílie (Neapolsko a Sicílie) a od roku 1258 král.

Obr. 4. Římský císař a německý král Fridrich II. Hohenštaufský, Sokolí císař.

Bývalý předseda indické vlády Džaváharlál Nehrú se ve svých "Listech Indire" (své dceři Indiře Gandhiové, později zavražděné ministerské předsedkyni Indie) po prostudování Hohenštaufova díla se vyjádřil o Fridrichovi II. jako o "geniálním přírodovědci a státníkovi, jehož myšlenky ho hluboce zaujaly" (obr. 5).

Obr. 5. Ilustrace z knihy Fridricha II. - Neobvyklé nasedání na koně se sokolem na levé ruce.

_{Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.}