Za české sokoly královské odměny

O tom, že sokolnictví bylo ve středověku výnosná živnost svědčí řada faktorů. Náklady na rozličný personál jsou zřejmé z účetních záznamů o hospodaření císařského panství z roku 1606, podle nichž "falkmistr" dostával měsíčně 40 zlatých a dále 5 zlatých na otěžníka, 6 zlatých na sliednika a 10 zlatých na koně. Kromě toho poddaní měli povinnost poskytovat královským sokolnickým lovcům příbytek, takzvané "sokolné".

Vyšší oblíbenost sokolnictví těší obchodníky

O oblibě sokolnictví svědčí skutečnost, že v staropražských krámcích se v 16. a 17. století prodávaly "všelijaké zvonce sokolí, jestřábí a krahulčí i sokolnické kuklice", tedy sokolnické pomůcky.

Sokolnické pomůcky v knihovně Ivana Marošiho

Sokoliarsky koutek Ľubomíra France

Čeští dravci žádaní v sokolnictví

Učený Bohuslav Balbín (1621 - 1688) ve svých "Miscellaninách" tvrdil, že sokoli z Čech bývali na výcvik a lov nejzpůsobilejší, velmi učenliví a přítulní. Byli to ušlechtilí a odvážní dravci, kteří se nebáli smrti a neváhali směle zaútočit i na velké ptáky.

Jistý Burgunďan spolu s bratrem chytali na Řípu a při Rané nedaleko Loun sokoly, rárohy a jestřáby. Zajímavé je, že podle tvrzení obou bratrů v těch místech lovil už jejich otec.

V staropražských krámích se v 16. a 17. století prodávaly i takové sokolí čepičky

Údajně se o českých dravcích vyjádřili takto: "Mou i bratrovou touhou je chytit české sokoly s plavými drápy, zejména mladé, které pak cvičíme a vycvičené jich prodáváme králi a knížatům za vysoké ceny".

Výhodné podnikání ve středověku

Skutečnost, že se lapání a cvičení dravců se věnovali již v druhé generaci, dokazovalo to, že obchod s cvičenými sokoly a jinými dravými ptáky byl z dlouhodobého hlediska výnosnou živností.

Z roku 1753 pocházejí záznamy v účetní knize panství Chlmec nad Cidlinou, podle kterých se sokolníkům vyplatilo 10 348 zlatých a 45 krejcarů. V roce 1754 vyplatili 660 zlatých v stříbře císařskému sokolníků Weinantrovi, aby z Dánska přivezl islandského sokola.

V roce 1562 je datováný dopis arcikniežeťa Ferdinanda, v němž Kateřinu Rozendorfovú žádá, aby Janu Hruškovi poslala 2 rárohy a nedělala mu při nákupu žádné překážky. Zároveň se zaručil za platbu kupní ceny. Sám Ferdinand často se svými sokoly lovil v České Březnici.

Na výcvik i lov měl každý dravec vlastní výstroj, která se za staletí podstatně nezměnila. Vzhledem k omezené poptávce, která byla (a stále je) limitována relativně nízkým počtem sokolů a sokolníků, sériová ani hromadná výroba nepřichází v úvahu, proto středověcí sokolníci (tak jako dnešní) museli jednotlivé součástky výstroje do nejmenších podrobností vypracovávat ručně (obr. sokolnická výstroj ).

Sokoliarská výstroj Martina Mruzeka ze Svatého Jura při Bratislavě 

Dravci na houpačce

Úspěšně zvládnutí krocení, výchovy a výcviku loveckých dravců u sokolníků předpokládalo (a stále předpokládá) trpělivost, zručnost a odborné znalosti. Klid a poslušnost si cvičitel vynucoval hladem, bráněním ve spánku a tmou, někdy používal i houpačku. Tyto z našeho hlediska nehumánní metody často kombinoval. Dravce s čepičkou v tmavé místnosti posadil na hrazdu, na níž se o hladu houpal i dva dny. Krutá, ale účinná forma výcviku, která se dnes již nepoužívá.

Když dravec přestal vzdorovat, sokolník ho nosil na levé ruce a učil ho přijímat potravu na rukavici nebo na lákadlo. Zároveň dravce zvykal na lidi, psy a koně. Závěrečná fáze výcviku ve volné přírodě probíhá i dnes v nezměněné formě.

Na honech jsou a byli další nenahraditelní pomocníci - psi. V následující části přineseme zajímavé informace o myslivecké kynologii v pozdním středověku a o nejpoužívanějších plemenech při lovech.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.