Postavení sokolnictví v pozdním středověku přináší velmi zajímavé poznatky.

Středověké sokolnictví na nynějším území Čech a Slovenska bylo především výsadou a rozmarnou kratochvílí panovníků, vyšší šlechty a ojediněle i vysokého kléru.

Mocní feudální páni zaměstnávali četné štáby profesionálních sokolníků, kteří dravce chovali, cvičili a při okázalých lovech předváděli.

O tom, že sokolnictví bylo považováno za výnosnou živnost vám přineseme v druhé části seriálu.

Stát se sokolníkem nebylo vůbec jednoduché, protože toto povolání se dědilo z pokolení na pokolení. Ve třetí části přineseme zajímavé informace o myslivecké kynologii v pozdním středověku a o nejpoužívanějších plemenech loveckých.

Věděli jste, že sokolnictví mělo velký vliv na hospodářský a politický život ve středověku? O diplomacii a sokolnictví si povíme ve čtvrté části tohoto seriálu.

Sokolníky okouzlený císař odpustil dluh městu

Podle Wolfa v době vrcholného rozmachu sokolnictví na území Čech a Moravy čtyři sokolníci tvořili jeden oddíl (kumpány), který měl k dispozici 6 loveckých koní a staral se o 20 až 25 loveckých dravců. Oddíl vedl rozličný mistr a ostatní tři členové se střídali ve funkcích sokolníka, pikéra a nosiče sokolů. Na nošení sokolů sloužila přenosná hrazda ve formě čtyřhranného rámu neseného pomocí popruhů na ramenou, která se nazýval "cadge" (obr. 1).

Funkce rozličného mistra byla většinou vyhrazena šlechtě. Sokolníci se šlechtickými predikáty v té době působili například na komorním panství poděbradská.

V roce 1539 předvedli poděbradští sokolníci své umění českému a uherskému králi a později německému císaři Ferdinandovi I. Byl tak nadšený, že zaplatil dluhy, které byly na městě Poděbrady a v roce 1542 zakázal, aby se město Poděbrady v budoucnu použilo jako záruka na státní půjčku.

Obr. 1. Cadge se sokoly

Dobrý sokolník byl pán

Sokolníci, ke kterým patřili i ošetřovatelé a cvičitelé jezdeckých koní a loveckých psů, měli oproti ostatním poddaným výsadní postavení. Byli poměrně dobře placeni a bydleli v samostatných domech u zámku, v tzv. "sokolnách". V čele všech sokolníků byl "nejvyšší nad sokolníky" nebo "falkmistr". V letech 1545 - 1546 byl "nejvyšším sokolníkem" Alfonz z Mercardu.

Rozšíření sokolnictví v Čechách dokladují účetní záznamy o hospodaření na královských majetcích, tak i korespondence šlechty. Chov loveckých dravců nebyla jednoduchá záležitost nejen s ohledem na jejich ošetřování, obsluhu, umístění, vybavení a výcvik, ale zejména pro jejich výživu. V urbáři poděbradského velkostatku z roku 1553 se dá dočíst, že poděbradští řezníci měli povinnost za určitý poplatek předávat vnitřnosti z poraženého dobytka pro krmení loveckých dravců. To však zřejmě nestačilo, neboť v roce 1579 dodávala sokolníkům do Poděbrad krmivo pro dravce i Anna Voříšková z Nymburka.

Obětními beránky sokolů byli i čápi

Zvláštní oblast tvořil chov holubů, mladých volavek a čápů pro účely sokolnictví. V roce 1558 arcikníže Ferdinand nařídil poděbradskému hejtmanovi, aby zajistil pro sokolníky, mimo jiné, zejména živé holuby na výcvik dravců, resp. jako krmivo. Potravu s peřím museli dravci dostávat jednou týdně.

O tom, že sokolnictví bylo v pozdním středověku výnosná živnost, přineseme v následující části. Stát se sokolníkem nebylo jednoduché, protože toto povolání se dědilo z pokolení na pokolení.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.