Nezávisle na knize Fridricha II. vznikly počátkem 12. století další, navzájem ovlivněné sokolnické spisy v jižní Itálii, Provensálsku a Španělsku. Kolem roku 1300 v Německu vytvořili dílo "Das Ansbacher Beizbüchlein" (Sokolnická knížka) o výcviku jestřába, které bylo mnohokrát přepracované (obr. 1). Stalo se předlohou první tištěné knihy o sokolnictví, která vyšla v roce 1480 v Augsburgu a v té době patřila k nejlepším vědeckým pracím o lovu s dravými ptáky.

Obr. 1. Kolem roku 1300 vznikl v Německu spis Das Ansbacher Beizbüchlein (sokolnické knížka) o výcviku jestřába, který byl mnohokrát přepracován.

Ondřej II. a Zlatá bula

O rozmachu sokolnictví v Uhersku svědčí dokument z roku 1213, podle kterého musel Ondřej II. na nátlak zemanů zakázat královským sokolníkům lov s koňmi na zemanských pozemcích, protože dělali velké škody.

V článku 15 známé "Zlaté buly" Ondřeje II. z roku 1222 si šlechta od panovníka vymohla ustanovení, kterým se královským "pacholkům, psovodům a sokolníkům zakazuje vstupovat a ubytovávat se v osadách ostatních sloužících". Toto ustanovení Zlaté buly potvrdil v roce 1438 i král Albrecht. Byl to oprávněný požadavek, vždyť ubytování a stravování loveckých družin se skupinami loveckých psů, s koňmi a velmi často i se skupinami sokolníků obyvatelstvo opravdu velmi zatěžovalo.

Magnus Lagabäter získal ve 13. století pro Dánsko ostrov Island. Ostrovní lovecké sokoly se spolu s norskými dravci stali ve středověku významným exportním artiklem, který přispěl ke zlepšení hospodářského a politického postavení Dánska.

Lov s dravými ptáky a církev

Lov s dravými ptáky a lovecky upotřebitelnými psy sice náboženské koncily duchovenstvu zakázaly, kněží však zákaz porušovali, zda všemožně obcházeli. Někteří biskupové franské říše povolovali na svých diecézích duchovní výjimky. Například mohli cvičit pouze jestřáby a krahujce s nimiž mohli i lovit.

Došlo to tak daleko, že koncily v Paříži v roce 1212, v Monpellieri v roce 1214 a v Pont-au de Mer v roce 1276 musely vydat zákaz chovat lovecké psy a lovit s cvičenými loveckými dravci.

Tomáš Štítný ze Štítného (1325 - 1400) zanechal ve svých spisech výpočet dravců a psů používaných k lovu.

Oblíbené druhy dravců v sokolnictví ve 13. a 14. století

Jestřábi a krahujci se mezi sokolníky na našem území vždy těšili mimořádné přízni. Jestřábi byli oblíbeni pro sílu a odvahu, se kterou se vrhali na mnohem větší a silnější kořist. Patřili k nejvýkonnějším lovcům. Větší samice měly přednost před samci. Jestřábi se vrhají na kořist nízkým letem. Zajíce nezachrání ani kličkování, které jestřáb snadno vyrovnává, ani křoviny, kam za kořistí zaletí.

I menšího krahujce si sokolníci cenili pro odvahu a obratnost, vždyť rychlým a klikatým letem lovil kořist i v hustých porostech a křovinách. Nízká hmotnost malého dravce se při dlouhých lovech stala jeho předností - dal se bez problémů přenášet. Schopnost lovu během letu, ale i na zemi byla zárukou úspěchu při lovu drobného ptactva, zejména koroptví a křepelek.

Z dochovaných dokumentů vyplývá, že tehdejší lovecký personál rozeznával asi 14 druhů denních dravců. Podle toho, zda byli použitelní při lovu, se dělili na ušlechtilé a neušlechtilé. Středověké sokolnické členění dravců na krátkokřídlé a dlouhokřídlé se zachovalo až do dnešních dob.

Efektivní lov s dravými ptáky nebyl možný bez rychlého koně a dobře vycvičeného psa. Kůň jako jediný spolehlivý dopravní prostředek té doby byl pro dobře situovaného lovce samozřejmostí. Takzvaní "ptačí psi" specializovaní na vyhledávání zvěře pro dravce se v Čechách začali systematičtěji používat za vlády Lucemburků. Jan Lucemburský, který nastoupil na český trůn po vymření Přemyslovců, přišel z oblasti s vyspělou loveckou kulturou a jako náruživý lovec zavedl v Čechách nové metody a techniky rozličných lovů.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.