Ve 13. a 14. století dochází k největšímu rozkvětu sokolnictví. Cvičení dravci lovili volavky, divoké husy, kachny, zajíce, králíky, bažanty, koroptve, křepelky, divoké holuby, vrány, straky, sojky, ba dokonce i jiné dravce jako káně a háje.

Lov na volavku

Sokolníci šikovně využívali rozdílné schopnosti a sílu dravců. Pro rychlost byl velmi oblíbený sokol stěhovavý, a to zejména při lovu volavek. Jakmile byla volavka zjištěna a zvednuta, sokolovi odebrali čepičku a vypustili ho na kořist. Volavka se snažila vzlétnout co nejvýše a proti sokolím útokům se bránila zobákem. Sokol musel vyletět nad ni, zranit ji na hlavě a pak ji srazit na zem. Volavka se však většinou náletům úspěšně bránila, takže bylo třeba vypustit druhého a někdy i třetího sokola. Pokud nakonec ulovená volavka nebyla vážně poraněna, navlékli jí na nohu stříbrný kroužek s datem a místem ulovení, jakož i jménem majitele sokola a pustili ji na svobodu. Taková volavka s několika kroužky na noze je zobrazena na malbě vystavené v obrazárně zámku v Opočně v severních Čechách.

Obr. 1. Splácení nemalých dluhů, vykoupení zajatců, ba postoupení celých území se nejednou realizovalo formou dodávek sokolů. Na obrázku sokolník nesoucí na cagde 12 vzácných bílých sokolů.

Rozvoj sokolnictví se projevil i ve skutečnosti, že po vzoru Fridricha II. začala evropská šlechta používat pečeti se sokolnické motivy. Zajímavé je, že takové pečeti používaly i ženy (obr. 2 až 6).

Obr. 2. Pečeť královny Marie, dcery Herzoga Jindřicha nábožná z Brabantska, datována 14.2.1259, státní archiv Vídeň.

Obr. 3. Pečeť hraběnky Adelaidy, manželky hraběte Theodora z Cleve, datována do roku 1265, státní archiv Koblenz.

Obr. 4. Pečeť hraběnky Adelaidy datována do roku 1276.

Obr. 5. Pečeť Markéty v. Julich.

Obr. 6. Pečeť hraběnky Hedviky z Ravensberg datována do roku 1270.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.