Koncem 1. století před n. l. a počátkem 2. století n. l. se objevují první písemné zmínky o Praslovanech ve spisech antických autorů Plínia, Tacita a Klaudia Ptolemaia. Uvádějí je pod názvem Venéti, což je téměř stejně, jako v té době své slovanské sousedy (Wenden, Winden) nazývali Germáni. V historických spisech se v případě východních Slovanů používalo i označení Anti (původně "Vanti“).

V souvislosti s velkým římským tažením proti germánským Markomanům a Kvádům, kterým vládl král Marobud, překročili v prvním desetiletí n. l. římské legie Dunaj a postoupili až po Laugarício (Trenčín). Naše území tehdy leželo na rozhraní dvou kulturně odlišných světů - civilizovaného Římského impéria na jihu a barbarského, ale životaschopného severu ovládaného germánskými kmeny.

Pravěká bohyně lovu, nad kterou se vznáší "majestátní orel"

V tom období území Slovenska většinou pokrývaly hluboké pralesy. Tacitus ve spise "Germánie" charakterizoval oblasti na sever od Dunaje jako hrozné, nepřístupné pralesy a močály.

Smíšené lesy tvořily převážně duby, buky, smrky a jedle, menší zastoupení měla bříza, borovice a líska. Nedotčená příroda v mírném podnebí střední Evropy poskytovala ideální podmínky pro život zvěře včetně predátorů, tedy i pernatých dravců.

Sokolnictví a klérus (506 - 1464)

Sokolnictví se stalo předmětem jednání na církevních koncilech v letech 506 a 517. Podle dochovaných písemných záznamů se vyšším církevním hodnostářům nelíbila skutečnost, že duchovní se vášnivě věnovali sokolnictví. Následující koncil v Macone lov s dravými ptáky duchovním zcela zakázal.

Kronikář Řehoř z Touru v 6. století jako první v Evropě podrobněji popisuje sokoly franského krále Merowiga II., který vydal také nařízení hrozící zlodějům loveckých dravých ptáků s přísnými sankcemi. Z jeho análů se dozvídáme: "Ať nám přivedou koně a podají sokoly a krahujce! Vyjedeme si na lov!".

Od 6. století se sokolnictví běžně pěstovalo na evropských panovnických dvorech jako ušlechtilá zábava, postupně se však rozšířilo i mezi ostatními vrstvami obyvatelstva jako vedlejší zdroj obživy. Prostý zeman si však nemohl dovolit luxus sokolnické družiny. Svého dravce si cvičil, ošetřoval a nosil sám.

Velkým vyznavačem lovu s dravými ptáky byl i papež Řehoř I. Veliký (590 - 604 Ɨ). Přesto, že sněm v Moháči zakázal v roce 1034 duchovním nejen sokolnictví, ale i zúčastňovat se lovu se sokoly, tak nábožný panovník, jakým byl Karel IV., přenechal každoroční dodávky dvanácti sokolů z města Lübeck kolínskému arcibiskupovi. Renesanční papeži Pius II. (Aeneas Piccolomini 1458 - 1464) a Leo X. (Giovani de Medici 1513 -1521) holdovali světským zábavám a byli vášnivými sokolníky. Německý rytířský řád pravidelně posílal papežům sokoly z Marienburgu. Známý církevní hodnostář Hyppolit d'Este, později kardinál, působil původně na Ostrihomské arcidiecézi. Kvůli sokolnictví se nechal přeložit do Egeru. O biskupovi Auxerskovi je známo, že dal pro jakýsi "sokolský zločin“ ukřižovat člověka.

_{Zveřejněný text je obsažen v publikacii Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.}