Kublajchán každoročně začátkem března pořádal velkou loveckou výpravu. Cestoval v přenosném stanu, který nesli čtyři sloni. Zvenku stan zdobily tygří nebo leopardí kožešiny (obr. 1). V podstatě šlo o malý palác uvnitř rozčleněn hedvábnými, zlatem bohatě protkanými závěsy a zvenčí potažený tygřími kožešinami.

V Chánově přenosném příbytku bylo neustále přítomno 12 nejlepších sokolníků s 12 bílými loveckými sokoly. Výpravu na koních doprovázelo asi 10 000 mužů - sokolnických lovců, chytačů dravců a vojáků. Vycvičených dravců, zejména sokolů loveckých, stěhovavých a rarohů, bylo několik tisíc.

V terénu se na exponovaných místech rozmístili pozorovatelé na koních a sledovali volně vypuštěné sokoli. Jezdci se pohybovali na dohled a komunikovali sjednanými signály.

Obr. 1. Velký stan nazývaný Ger. Tento přepychový stan z leopardích kůží patřil mongolskému Bogdchánovi (1911 - 1924)

Jakmile hlídky avizovali jestřáby nebo jiné ptáky, chán vyšel na otevřenou plošinu před stan a vypouštěl sokoly. Pak spolu se svým doprovodem i několik hodin sledoval průběh lovu. Ostatní lovci byli rozděleni do menších skupin a lovili na místech, které musely být od chánova stanoviště vzdáleny nejméně 10 až 15 mil, aby nedošlo ke kolizi mezi lovícími dravci.

Večer se celá výprava utábořila v ohromném stanovém městě, které kromě lovců obývali chánovi synové, jeho ženy, dvorní hodnostáři, lékaři, astrologové, početná osobní stráž a služebnictvo, jakož i zahraniční hosté.

V obrovském stanu, který chánovi sloužil jako rezidence, byl prostor, do kterého se vešlo deset tisíc vojáků, důstojníků a úředníků. V menší místnosti přijímal chán návštěvy a věnoval se běžným státním a diplomatickým záležitostem. Ve vedlejší osobní komnatě odpočíval.

Stanové plachty podpíraly bohatě vyřezávané sloupy vroubené zlatem a chánovy osobní místnosti byly obloženy sobolími a hermelínovými kožešinami.

Když zvěř v okolí tábora byla vylovena či vyplašena, celé stanové město rychle rozebrali a na slonech se přepravili na nové loviště, kde ho postavili znovu.

Sokolnické lovy se s různými obměnami denně opakovaly a výřady ulovené zvěře byly vždy bohaté. Nejčastějšími úlovky byli jestřábi, dropi, labutě, volavky, divoké husy, ale i čápi.

Vrchní sokolnický mistr, který patřil k nejpřednějším dvořanům, vedl přesné záznamy lovců, dravců i úlovků a podával chánovi pravidelná hlášení.

Obchodníkům, umělcům a prostým občanům bylo zakázáno chovat nebo chytat dravce a lovit s nimi. Jen vzácně se povolovaly výjimky.

Benátský cestovatel se v závěru svého cestopisu zmiňuje o přísně nařízené době hájení veškeré zvěře od března do října: "aby se mohla nerušeně rozmnožovat a přinášet užitek." Samozřejmě toto velmi pozoruhodné nařízení se nevztahovalo na chánovy výpravy, které končívaly v předvečer Velikonoc, kdy se chán vracel do hlavního města.

Podle Marca Pola - kdo neměl příležitost tyto lovy vidět, nedokáže si ani představit tu velkolepost a nádheru. V Evropě té doby neexistovalo nic, co by se tomu alespoň vzdáleně podobalo (obr. 2).

Obr. 2. Tatiana Horniaková z Bratislavy (16 let), autorka některých ilustračních obrázků v naší sekci o historii sokolnictví, si prohlíží obraz V. Gorbatova - Výprava Kublajchána na lov na hradě Rosenburg v Rakousku

Marco Polo v sobě nezapřel obchodníka, když v cestopise uvedl cenu sobolího oděvu, který byl tehdy u vznešených Mongolů v módě - prý měl hodnotu 2000 zlatých byzantů.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.