Orientovat se v spletitých historických událostech je velmi obtížné. Pokusili jsme se nastínit dějiny sokolnictví a budeme vděčni dalším autorům, pokud naše poznatky doplní. Pro pračlověka byla dravá zvířata a ptáci symbolem síly, rychlosti a obratnosti. Svědčí o tom i prehistorické malby například v jeskyni Altamira ve Španělsku nebo ve známých francouzských jeskyních. Mezi prvními výtvarnými projevy pravěkých lovců nechybí ani stylizované kresby dravých ptáků. Do starověku je třeba zařadit i známé asyrské a chetitské kresby sokolů na stěnách jeskyní. Jednoho z nejvyšších egyptských bohů – Hóra, zobrazovali jako sokola nebo člověka s hlavou sokola.

Hór zobrazený jako člověk s hlavou sokola

Na zachovaných výjevech však chybí alespoň náznaky lovu s dravými ptáky, proto by bylo problematické tvrdit, že už v této době se dravci využívali při lovu, i když se to nedá vyloučit. První doložená zmínka o sokolnictví v Evropě pochází z Iliady (Homér), podle níž se Odysseus po dobytí Tróje vrátil do Ithaky s několika sokoly. Stylizované kresby podobné dravým ptákům hrály důležitou roli nejen na pradávných rituálních obrazech, ale zároveň vyjadřovaly zvláštní vztah, ba až obdiv člověka k majestátním a ušlechtilým dravcům. Dá se tedy oprávněně předpokládat, že člověk loví s dravými ptáky již více než 4500 let. Ve starověku vedle psů a cvičených gepardů tvořili draví ptáci (sokoli, jestřábi, orli) třetí skupinu pomocníků člověka při lovu. Naši předci velmi brzy zjistili, že některé dravé ptáky mohou zkrotit a vycvičit na lov. Je dokonce možné, že živé „opeřené střely“ létaly na kořist více než šípy z luků. Takové byly zřejmě počátky lovu s dravými ptáky.

Nejstarší civilizace se zrodily v Mezopotámii, v Přední a Střední Asii, v Egyptě, v Číně a Indii. Ostatní území včetně Evropy zaostávalo za vyspělými civilizacemi i několik tisíciletí. Nejstarší a nejlépe prozkoumanou oblastí je Mezopotámie, kam v 4. tisíciletí před n. l. přišli z východu Sumerové a vytlačili, případně asimilovali původní obyvatele. Sumerové chovali psy, i když si jich jako pomocníků při lovu příliš nevážili, zvláště když smečky zdivočelých psů působily škody na domácích zvířatech. Při nájezdech kočovných Kasitů, kteří vtrhli do Mezopotámie z Malé Asie, Sumerové poznali i koně. Vynikajícími chovateli koní byli o něco mladší Chetité, kteří sousedili s Mezopotámií. Chetitská říše se rozprostírala v hornatých, drsných a členitých oblastech Anatolie. Z tohoto období se zachovala Kikkulišova příručka o chovu koní.

Země takzvaného úrodného půlměsíce jsou kolébkou civilizace

Sumerské a akkadské městské státy podlehly náporu Emorejců a Asyřanů. Za vlády Asyřanů, kteří se kolem roku 2000 před n. l. usadili na severu Mezopotámie a o několik století ji ovládli celou, se lov stal prestižní zábavou vládnoucích vrstev. Asyřané byli asi prvními sokolníky západního světa. Je pravděpodobné, že za pomoci dravých ptáků lovili v rozsáhlých porostech především vodní ptactvo. Při tomto způsobu lovu se uplatnili i psi a to především těžké dogy a chrti. Používali i koně, které Asyřané šlechtili již od 3. tisíciletí před n. l.. Velmi si jich cenili, jelikož jeden kůň měl hodnotu padesáti otroků. Kde a kdy sokolnictví vzniklo, není hodnověrně doloženo. Průkopníky tohoto způsobu lovu byli asi sibiřské kmeny Giljaců, Kamčadálců a Kitanů, kteří při lovu používali i zkrocené orly.

_{Zveřejněný text je obsažen v publikacii Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ - 1. díl: Historie sokolnictví,  kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.}