Asie a Sibiř

Sibiř a Střední Asie byli řídce osídlené již od paleolitu. Pro jejich obyvatele to bylo obrovské, mimořádně bohaté loviště, kde se po tisíciletí vyvíjely a zdokonalovaly různé způsoby lovu.

Svědčí o tom archeologické nálezy dokumentující vývoj rozličných pomůcek. Právě zde vznikly různé starobylé lovecké techniky a zbraně, například i kuše, která se v Evropě začala používat až ve středověku. Sibiřské kmeny mají hlavní zásluhu na domestikaci soba a jeho využití pro hospodářské účely i jako jezdecké zvíře.

 Kožená rukavice, záražeč z parohu kozoroha a čepička na orla

Čína - Japonsko - Korea (2698 před n. l. - 1868 n. l.)

Číňané svůj stát odpradávna nazývali Čung-kuo neboli Říše středu. Tento název, který pochází z doby před více než 3000 lety, je vyjádřením kulturní nadřazenosti, kterou Číňané pociťovali při styku s okolními barbarskými národy. V některých starších publikacích se Čína nazývá Cathaj podle národa Kitanů, který v letech 907 -1125 n. l. vytvořil stát Liao ovládající severní část Číny.

Pojmenování Čína pochází z názvu dynastie Čchin. První panovník této dynastie si přisvojil titul Čchin S chuang-ti (První císař Čchin), když v roce 221 před n. l. porazil sedm mezi sebou válčících států a založil velkou "Jednotnou říši Čchin“. Dynastie sice vládla jen krátce, ale v čínských dějinách sehrála důležitou roli. Zakladatel dynastie zrealizoval rozsáhlé reformy, stavěl silnice a dotvořil "Dlouhou čínskou zeď". V současnosti je znám zejména sedmitisícovou armádou v životní velikosti nalezenou v jeho hrobce. Vládl neuvěřitelně despoticky, takže po jeho smrti vypukly mohutné vzpoury a povstání, které nastolili dynastii Chán (206 před n. l. - 220 n. l.).

Pojmem Číňan se neoznačují jen etničtí Číňané, čili Cháni, neboť obyvatelstvo Číny tvořili i příslušníci dalších 55 menšinových národů, které žily na čínském území odpradávna. Od Chánů se lišily jazykem, tradicemi a často i fyziognomii. Na základě studie prastarých čínských legend a pověstí historiografie sokolnictví považují za zakladatele lovu s dravými ptáky právě altajský kmen Kitanů.

Za první dochovanou písemnou zmínku o sokolnictví odborníci považují záznam historika Jun-tsit-ena, který uvedl, že "Žlutý císař", který nastoupil na trůn v roce 2698 před n. l., měl na svých praporech zobrazené sokolí pero. Přestože sokolí pero není přímým důkazem o reálném lovu s dravými ptáky, většina historiků tuto hypotézu akceptuje.

Kniha "Výběr ze starých a nových spisů o lovu s dravými ptáky" mimo jiné popisuje velkolepý lov Wen-Wang, krále Tsu (689 - 675 před n. l.) s dravými ptáky u jezera Tong-Ting v provincii Hunan. Hodně svědectví o popularitě lovu s dravými ptáky se nachází v čínských historických pramenech z období dynastie Chán (206 před n. l. - 220 n. l.). V čínských historických spisech z éry Xsi-Ping (172 - 178 n. l.) se přímo píše, že vládce Teng často vycházel do císařských lesů na lov se psy, sokoly a jestřáby.

Vu-Tsu tvořící za dynastie Liang (502 - 557 n. l.) při popisu událostí z druhého a prvního století n. l. uvádí, že Li-Cheng, jeden z následovníků vládce Mao-Linga, používal na lov bažantů spolu se psy speciálně vycvičené sokoly.

 Sokolnictví v Číně

O používání dravých ptáků při lovu neexistuje v korejských historických pramenech žádná zmínka. Přesto se historici domnívají, že sokolnictví proniklo do Japonska z Číny nebo Koreje. V roce 244 n. l. během panování císařovny Jin-gu dovezli do Japonska prvního cvičeného jestřába z Číny. V Japonské kronice známé pod názvem "Charima Fudoki se uvádí, že již za vlády Ordžina Tena (270 - 313 n. l.) byli v Japonsku známí lovící ptáci.

Japonský sokolník při koupání dravce

V Heianském období (794 - 1185 n. l.) přišel do Japonska sokolník Oyo Kanemitzu z Číny. Metody výcviku jestřábů a sokolů, které zavedl, byly natolik úspěšné, že Japonci mu ve snaze, aby ho udrželi v zemi nabídli, aby si vybral nevěstu z řad tisíc nejkrásnějších dívek. Vyvolenou se stala Kuretake. Jejich dcera Akimihikari se stala vášnivou a úspěšnou sokolnicí stejně jako její otec. Jednoznačná informace o sokolnictví v Japonsku se nachází v kronice Nichon Šoki, která byla dopsána v roce 720 n. l.

Uvádí se v ní, že v 43. roce za vlády krále Nintoka (355 n. l.) byl chycen exotický pták. Darovali ho králi, který se zajímal o původ ptáka. Jeden z dvořanů mu řekl, že je to sokol. Informoval ho, že se dá vycvičit na lov a pro tento účel je chytají a cvičí v "Pakči“, což byl tehdejší název pro Koreu. Odtud pochází hypotéza, že sokolnictví se do Japonska rozšířilo z Koreje. Král dvořanovi přikázal, aby sokola vycvičil. Ten obšil drápy sokola kůží a na nohy mu připevnil zvonky. Po ukončení výcviku si král vyšel se sokolem na lov. Byl velmi spokojen, neboť sokol chytil velké množství bažantů. Král si sokolnictví oblíbil, dokonce osobně vycvičil několik dravých ptáků.

Ze sokolnického hlediska jsou zajímaví tokugavsští šogúni (1603 - 1868). V Japonsku sice formálně vládl císař, skutečnou moc však měli šóguni - nejvyšší velitelé vojenské šlechty. Šogúnát jako formu vlády císař obnovil v roce 1603, kdy titul šóguna udělil Jejasovi Tokugawovi. Tokugawovci byli vášnivými vyznavači lovu s cvičenými dravými ptáky. Specializovali se na lov s jestřáby. Pokud nevedli války, aktivně se věnovali sokolnictví.

 Sokolníci za šógunátu

Šogún Cunajoši však byl fanatickým buddhistou a v duchu úcty ke všemu živému zakázal v roce 1684 sokolnické lovy. Dravce přikázal vypustit na svobodu. Podobný příkaz ze stejných důvodů vydala císařovna Geušo již v roce 710.

_{Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.}