Z 10. až 5. století před n. l., ale ani za éry Keltů (nazývaných také Galové) a Dáků (4. století až 1. století před n. l.) nejsou známy hodnověrné historické prameny o sokolnictví na našem území, přestože v daleko vyspělejší kultuře středomořských národů se našly zajímavé archeologické nálezy v etruských hrobkách (na rozhraní letopočtů), v nichž se sice nedochovaly žádné písemné prameny, ale v Toskánsku (v okolí Florencie) se našly fresky znázorňující lov s dravými ptáky. V té době patřil do etruské sféry i vliv Říma.

Patricius se svým sokolnickým otrokem. Freska na zdi vily Albani v Římě (340 před n.l.)

V Plíniusových spisech z 1. - 2. století je zmínka, že v Trácii vypouštěli na šňůrách připoutané krahujce, aby přinutili zpěvné ptáky sesednout na zem, kde by je chytali do nastražených sítí. Germánské kmeny se se sokolnictvím seznámily při svých kontaktech se Skýtmi a Sarmatmi v černomořské oblasti nejpozději ve druhém století n. l. Do střední Evropy se sokolnictví prokazatelně rozšířilo během velkého stěhování národů na konci 4. století. Pravděpodobně prostřednictvím germánského kmene Ostrogótů se lov s dravými ptáky přes střední a západní Evropu dostal až do Španělska a severní Afriky.

V galorománské oblasti se na konci 4. a v 5. století o sokolnictví jako první zmiňuje Paulinius. V té době si v Kartágu biskup Augustin stěžoval na kruté chování germánských Vandalů, kterým při útocích na římskou provincii Afriku pomáhali psi a draví ptáci.

Zřejmě jedním z prvních hmotných dokladů o používání dravců na území nynějších Čech je ptačí spona s motivem dravce s čepičkou na hlavě z naleziště u "Vinařic", která je uložena v Národním muzeu v Praze pod inv. č. 50 730. Spona je datována do druhé poloviny 5. století stejně jako větší část nálezů z "Vinařského pohřebiště". Našim slovanským předkům nebyl chov dravých ptáků neznámý. Je ostatně možné, že sokolnictví k nim proniklo z asijského kontinentu přes jihoruské stepi ještě před stěhováním národů. Jen tak se dá vysvětlit, že kronikář Kosmas v legendě o Lucké válce popisuje smečky psů a hejna dravých ptáků jako součást nájezdných Vlastislavských vojsk.

Podle Sidonia Appolinaria syn Západořímské císaře Avita Alit Gekdic v roce 480 jako první zavedl v říši lov s dravými ptáky.

Nejstarší právní úprava vztahující se na chov dravých ptáků v Evropě je obsažena v tzv. " svodu zákonů" (kolem roku 500):

"1. Pokud kdokoli vezme jestřába z hnízda a vina mu bude prokázána, viník zaplatí pokutu 120 dinárů.

2. Pokud někdo ukradne necvičeného jestřába z domu a vina mu bude prokázána, viník zaplatí pokutu 600 dinárů.

3. Pokud někdo ukradne jestřába z domu a vina mu bude prokázána, viník zaplatí pokutu 7 800 dinárů ".

Kromě zaplacení pokuty musel viník v každém případě na vlastní náklady jestřába vrátit. Ve svodu zákonů byla stanovena pokuta i v případě krádeže jestřába - krahujce. Zajímavostí je, že pokuta za krádež vycvičeného jestřába (tedy z domu) byla až 15x násobně vyšší než v případě krádeže z hnízda.

I v bavorském zákonodárství z období kolem roku 635 (na území dnešního Holandska a Belgie) je sokolnictví podchycené. Pokuty za krádež či zabití loveckého ptáka byly diferencované podle toho, jakou kořist lovil. Nejvyšší pokuta byla za jestřába, který lovil jeřáby. O něco nižší pokuta byla vybrána za jestřába, který lovil husy a nejnižší pokuta byla za jestřába, který se jen cvičil a zatím žádnou kořist neulovil. V zákoníku byla upravena i ochrana části lesa, kde hnízdil dravý pták a vlastníkovi lesa se přiznával nárok na hnízdo. Zákon chránil i "ptačí psy", kteří byli vycvičeni na lov ve spolupráci s dravými ptáky.

V "Langobardském souboru zákonů", který vydal král Rotchar v roce 643, se vymezily tzv. "Královské lesy", v nichž hnízdili jestřábi nebo jiní draví ptáci. Hnízda a dravci byli pod královskou ochranou, vykrádání hnízd se velmi přísně trestalo. V odborné myslivecké literatuře se v souvislosti s dějinami sokolnictví mezi nejstaršími historickými prameny uvádí text připisovaný osobě jménem Firmikus či Pirnicus. Například Wolf ve své knize "ABC myslivosti" (1977) na str. 173 pod heslem "sokolnictví" uvedl mimo jiné: "První zmínku o sokolnictví v Evropě zaznamenal Pirnicus r. 336 před n. l. "

Naproti tomu Fjodorov s Malovem v publikaci "Sokolní ochota" (2005) na str. 15 v kapitole "Stránky sokolnických letopisů" mimo jiné uvedli: "V roce 75 n. l. Július Firmikus Maternus ze Sicílie nazval umění lovu s dravými ptáky: nutritores accipitrum, falconum cetrerarumque avium quae ad aucupia pertinent." Lze vidět zde značné rozdíly nejen ve jméně autora dokumentu, z něhož spisovatelé čerpali, ale také v jeho datování (336 před n. l. oproti 75 n. l.). Lindner nakonec dokázal, že šlo o padělek z 15. století.

_{Zveřejněný text je obsažen v publikacii Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.}