Myslivecké pojmenování

• samec: jelen; samice: laň; mládě: kolouch; mladý jelen: špičák, špígr; mladá laň: šmola
• O historii a původu se více dozvíte zde.
• Mysliveckou mluvu si můžete přečíst na tomto odkazu.

Na území České a Slovenské republiky žijí dvě rasy jelena evropského (lesního). A to jelen středoevropský (Cervus elaphus hippelaphus), který pobývá v Čechách, na Moravě a na Slovensku západně od Váhu. Dalším je pak jelen evropský karpatský (Cervus elaphus montanus), který dle údajů žije především na východní části Slovenska. Karpatský jelen má mohutnější tělo a delší silnější paroží než jelen středoevropský. Tělo tohoto jelena dosahuje délky 2 až 2,5 m, výšky v kohoutku 150 cm a hmotnosti 150 až 250 kg. Oproti tomu jelen středoevropský dosahuje hmotnosti jen 120 až 160 kg. Laň je asi o třetinu menší než jelen. Letní zbarvení srsti bývá červenohnědé a zimní rezavošedé, hříva je tmavší. Karpatský jelen bývá až šedočerný, jen na zadku má světlé zrcadlo. Přebarvování probíhá vždy na jaře a na podzim. Jelení zvěř žije ve stádech a to odděleně podle pohlaví. Stádo přes den odpočívá v lesních úkrytech a navečer vychází na pastvu. Jejich potravou jsou trávy a byliny, na podzim i žaludy a bukvice. V zimě ohryzávají měkké listnáče a rádi se vydávají za potravou i do polí. Při větší zimní koncentraci mohou nadělat v lese značné škody loupáním kůry stromů. Jinak je to zvěř velmi plachá. Má výborný sluch i čich, zrak má slabší, ale pohyb v okolí hned registruje.

Mladému jelínkovi začnou růst v 6. měsíci pučnice, na kterých do léta nasadí první paroží. Jsou to jehlice bez růžic dlouhé asi 30 cm. Toto první paroží shazuje v květnu následujícího roku a hned se mu začíná tvořit paroží nové, které už má růžice a větve. Po dobu celého vývoje jsou parohy obrostlé hrubou překrvenou kůží, tzv. lýkem. Rok co rok, nasazuje parohy delší, tlustší, s větším počtem větví. Každý rok v únoru až dubnu jelen shazuje paroží. Starší jeleni shazují dříve, mladší později. Vývoj nového paroží trvá asi 20 týdnů. Po 12 letech obvykle začíná paroží ubývat na síle a ubývá i počet větví, tehdy se jelen stává tzv. zpátečníkem. Parohy jsou vždy cennou trofejí myslivců. Stejnou trofejí jsou kelce, tedy špičáky v horní čelisti, které slouží k výrobě krásných šperků. Stáda jelenů se začínají v srpnu rozpadat a jeleni vyhledávají svoje každoroční oblíbené říjiště. Někdy takto putují i několik kilometrů. Říje obvykle začíná v první polovině září a trvá asi 4 týdny, podle říje laní. Laně se dostávají do říje už v druhém roce života a vyhledávají vhodné říjiště. Tam stádo laní ovládne dospělý jelen a snaží se celé stádo držet co nejvíc pohromadě. Když se mu některá laň vzdálí, zahání ji údery parohů zpět ke stádu a celé stádo ochraňuje před přibližujícími se soky. Při změně místa vede vždy stádo stará zkušená laň a jelen jde na konci stáda.

V této době se jeleni ozývají hlubokým hrdelním troubením, které bývá nejintenzivnější za chladného počasí večer a v noci. Zkušení myslivci poznají podle troubení jelena, jde-li o hledajícího jelena a nebo o hlavního jelena, ovládající stádo. Avšak podobné zvuky vydává také při nahánění laně v říji, kdy vyzývá soka na souboj a nebo jen pokojně odpočívá. Jelen se poprvé začíná hlasově projevovat až ve třetím roce, ale poměrně málo. Pětiletí a starší jeleni už troubí často a doprovázejí stádo hlavního jelena jako boční jeleni ve snaze odvábit ze stáda některou laň. V takových případech vznikají tvrdé souboje s hlavním jelenem. Zvláště nebezpečné při soubojích jsou jeleni škodníci, kteří mají parohy ukončené hrotem. 

Nejintenzivněji troubí hlavní jeleni, kteří stále sledují stádo a odhánějí dotírající soky. Během říje shodí i čtvrtinu své hmotnosti, protože nemají čas na pastvu. Jeleni starší než deset let se ozývají jen dvakrát či třikrát večer a ráno. Mají hrubý a chraplavý hlas. Laň v říji se jen zřídka ozývá tichým nosním varováním. Jelení zvěř se v letních měsících a zejména v říji ráda válí v loužích, čímž se ochlazuje a zbavuje kožních parazitů. Jelen během říje často obíjí paroží o větve stromů a keřů nebo parohy vráží do země a vyhazuje do vzduchu vytrženou trávu a mech. Na říjišti nohama odhrabává zem a pak si na vyhrabané místo ulehne, aby se ochladil. Místa, kde se jelen v říji pohybuje, silně zapáchají. Pach pochází ze žláz na předkožce penisu a z vytékajícího semene, které tvoří na spodku břicha jelena velkou tmavou skvrnu. Po říji jeleni opouštějí laně a dávají se do stáda. Jen velmi staří jeleni žijí po říji samotářsky. Oplodněná laň klade po 34 týdnech, tedy koncem května a nebo v červnu, jedno, zřídka dvě mláďata. Před kladením se oddělí od stáda a potom se s mládětem znovu přidruží. Mláďata mají světle skvrnité zbarvení, skvrny však do 3 měsíců zmizí. Sají nejméně čtyři měsíce a pohlavně dospívají v polovině druhého roku. Do té doby se zdržují v matčině stádě. Matka si v ohrožení brání mládě silnými kopanci předních nohou. Nepřítelem jelení zvěře jsou medvědi a vlci, na mláďata však zaútočí i rys.

V jižním pohraničí Čech se můžeme potkat také s losem (Alces alces), který obývá lesnaté severské oblasti a k nám se může zatoulat z Polska, kde žije asi 6 000 kusů. Los je mohutnější než jelen a dosahuje hmotnosti 300 až 400 kg, staří samci i přes 500 kg. Paroží samců je vidlicovitého nebo lopatovitého typu. Los žije ve vlhkých smíšených lesích s bohatým křovinatým podrostem. Jeho potravou jsou listy a mladé letorosty dřevin, v zimě jehličí borovic a jedlí.

U nás se chovají také jeleni asijského původu. Je to jelen sika japonský (Cervus nippon nippon), který dosahuje hmotnosti pouze 40 až 50 kg. Zbarvení je v létě kaštanově hnědé s bílými skvrnami a tmavým pruhem na zádech, v zimě je šedý. Paroží dosahuje jen stupeň osmeráka. V říji, která bývá od poloviny října do poloviny listopadu, se ozývá brbláním, pískáním a syčením. I během roku varuje ostrým hvizdem před nebezpečím.

Podobný, ale trochu větší je jelen sika mandžuský - sika Dybowského (Cervus nippon dybowski), který má paroží mohutnější i členitější. Zbarvení má v létě červenohnědé, bíloskvrnité a v zimě šedé.

Kromě uvedených dvou asijských jelenů se v Čechách v některých oborách chovají jako rarita bílí jeleni (Cervus elaphus var. Albus), kteří se vyskytují jako vzácná odchylka s dědičným ovlivněním. Jejich srst je bílá až stříbrnošedá.

Foto: Leszek Madzia

         www.prirodainfo.cz

        Vladislav Šrajbr