Jelenec viržinský není naší původní zvěří. Domovským kontinentem jelence je Amerika, kde je zastoupen v několika druzích a to téměř po celém kontinentu. Dostupná literatura uvádí až 38 poddruhů. Nejznámějším druhem je právě jelenec viržinský. Ten byl ze severní Ameriky introdukován do mnoha zemí, včetně naší republiky. Zajímavostí jsou i chovy jelence například na ostrovech Sv. Kříže a Sv. Tomáše.

Základy středoevropského rodu položil hrabě Brauner, který Jelence vysadil v počtu 22 ks na svém rakouském panství Grafenegg. Dnes je hlavním evropským populačním centrem výskytu jelence jihozápad Finska, kde žije několik desítek tisíc kusů.   

Dle aktualizované normy „České názvy živočichů II“ z roku 1999, je jelenec viržinský přejmenován na jelence běloocasého. Toto označení nalezneme i v americkém názvosloví „White tailed deer“.

Vezmeme-li v úvahu celkovou rozlohu ČR, je u nás výskyt jelence běloocasého poměrně vzácný. Dovezen k nám byl kolem roku 1853 šlechtickým rodem Colloredo Mansfeld.

Ten založil chov jelence ve své oboře v Opočně. Tam se chov příliš nedařil, hlavně proto, že jelenec je zvěří poměrně choulostivou a to jak na odchyt, transport, tak i na celkové přizpůsobení životu v oborách. Proto byla zvěř z Opočna převezena do obory Královská Stolice u Dobříše a také do volné honitby dobříšského revíru Chouzavá. Zrušením obor se zvěř dostala do volnosti a tím byl založen volný chov na Dobříšsku.

Brdský chov byl ještě později obohacen o 24ks zakoupených od firmy Hagenbeck. Mimo Dobříšska se o chovu jelence můžeme dopátrat na velkostatku Orlík nad Vltavou, v Žehužické oboře na Čáslavsku, v Merklínské oboře na Plzeňsku a také na moravském panství Bystřice pod Hostýnem. Zvěř však většinou pocházela z Dobříšska nebo od Hagenbecka.    

Vývoj aktuálního početního stavu jelence na Dobříšsku je již mnoho let stabilní. Početní stavy oscilují kolem 300ks. Kapitální trofeje byly zaznamenány již před druhou světovou válkou a jsou k vidění i nyní. S nepůvodní zvěří jelencem běloocasým je na Dobříšku velice dobře hospodařeno a to díky honitbám Colloredo-Mansfeldů. Jelenec většinou zůstává věrný své lokalitě a tak ani nedochází k masivnímu šíření druhu. Uživatelé okolních honiteb bohužel provádí neodborný zásah lovu na základě schválených povolení od orgánu státní správy myslivosti. Negativní dopad na početní stavy má samozřejmě dopravní infrastruktura a zvyšující se hustota provozu. Z celkově zmapovaných dopravních nehod je patrné, že sražená zvěř představuje 20% ročního přírůstku kolouchů.

Mysliveckou mluvu jelence si můžete přečíst zde.

ZDROJ:

• Andreska J., Andresková E. – Tisíc let myslivosti
• Mácha J., - Bakalářská práce - Historie chovu jelence běloocasého ČZU, Praha 2015