V minulé části jsem popsal možnosti, kde všude byla zvažována města na umístění artefaktů s mysliveckou tématikou. Které město se stalo ideálním, se dozvíte v tomto článku.

Funkčně byl sice antonský zámek lesnickým, dřevařským a mysliveckým muzeem, ale po pravdě řečeno ve skutečnosti prvořadým z hlediska návštěvníků byl coburgovský interiér, který zabíral poschodí hlavní budovy. Zařízení po bývalých majitelích zámku rodech Koháry a Coburg, stylový nábytek, obrazy, umělecké předměty, množství paroží jelenovitých a dalších loveckých trofejí, bylo hodnotné a návštěvnicky atraktivní.

Lesnický a dřevařský fond se záhy jevil nesourodě. V relativně krátkém čase proto došlo na řešení rozporuplnosti účelným rozčleněním muzea. „Vyšlo se z potřeby samostatného mysliveckého muzea, po kterém již dávno předtím volala myslivecká veřejnost a různé instituce,“ říká inženýr Číž.                  

„Po mnoha dalších jednáních, hledání kompromisních řešení, ale i střetech na všemožných úrovních byla prvního prosince 1962 konečně veřejnosti slavnostně zpřístupněna část samostatné myslivecké expozice a sbírky interiéru zámku, které na základě rozhodnutí tehdejší školské komise Okresního národního výboru v Žiaru nad Hronom převzalo Muzeum do své správy.“

Svätý Antol alebo Svätý Anton?

Inženýr Marián Číž nám také musel vysvětlit, proč se v některých starších materiálech a dokumentech týkajících se obce, zámku i muzea objevuje pojmenování Svätý Antol, což by pro některé návštěvníky našeho portálu mohlo být svým způsobem zavádějící.

„Je to vcelku prosté. Prvního července 1996 se totiž občané v referendu rozhodli vrátit se k původnímu názvu obce, který byl Svätý Anton. Vesnice leží na úpatí Sitna s nadmořskou výškou 1009 metrů. První nálezy, které svědčí o zdejším osídlení, pocházejí z mladší doby bronzové, když zde prokazatelně žil lid lužické kultury. Anton byl v čase Arpádovců německou kolonií, ale později splynuli kolonizátoři s původním slovenským obyvatelstvem. Ve starých, německy psaných dokumentech, se ves uvádí jako In der Au, snad podle vrb a topolů, které rostly podél říčky Štiavničky. Dále je uváděna jako Szentantal, Sankt Anton, Sent Antal, ale i Scenantollo, Sanctus Antonius, Zenthantal, Swaty Antal a konečně v roce 1920 přijímá název Svätý Anton. V roce 1960 došlo nelogicky k přejmenování na Svätý Antol, což bylo napraveno až o šestatřicet let později. Svätoantonští občané se vždy živili především při těžbě zlata a stříbra a samozřejmě prací v lese. Po husitských válkách a zemětřesení, které kraj postihlo v roce 1443, připadlo panství grófovi Illésházymu, který zde nechal vybudovat kostel zasvěcený svatému Antonovi Poustevníkovi.

Po bojích s Turky a následné epidemii cholery obec získal nový majitel. V roce 1629 se jím stal Peter Koháry. Postupně se obec rozrostla na zeměpanské městečko, původní středověký hrádek byl přebudován na pohodlný zámek v loveckém duchu obklopený anglickým parkem. Posledními majiteli byli Coburgové, kteří obec i zámek získali ženitbou. Koháryovci zemřeli po meči.“ 

V následující části v krátkosti představím, jaký osud mělo muzeum po vymření rodu Koháry.