Myslivecké pojmenování

• samec: medvěd; samice: medvědice; mládě: medvídě
• mysliveckou mluvu si můžete přečíst zde.

Poslední medvěd v Čechách byl uloven v roce 1856 v Želnavském revíru na Šumavě a poslední medvěd na Moravě byl uloven v roce 1908. Dnes se k nám medvědi zatoulají vyjímečně do Beskyd, Bílých Karpat a Jeseníků ze Slovenska. K záchraně medvěda se u nás přikročilo až roku 1932, tedy jak se říká, "za pět dvanáct", kdy byl vydán zákaz lovit medvědy. Dosavadní uherské zákony umožňovaly celoroční hubení medvědů jako škůdců domácího dobytka, včel a zvěře. Medvěd je naší největší šelmou. Dosahuje délky těla až 220 cm, výšky v kohoutku až 130 cm a hmotnosti do 350 kg. Dožívá se až 40 let. Jeho huňatá srst má zbarvení od světlehnědé po tmavohnědou až černou. Zřídka potkáme dva stejně zbarvené medvědy. Mají zavalité tělo, poměrně malou hlavu s malými očky a krátkýma ušima. Silné nohy s pětiprstými tlapami jsou zakončeny mohutnými drápy. Jeho stopa, zvláště zadní tlapa, velmi připomíná stopu bosého člověka a dosahuje šířky až 17 cm a délky kolem 25 cm.

Chůze medvěda je tichá a pomalá, a proto tato šelma dělá dojem nemotorného zvířete. V běhu však dosahuje rychlosti až 50 km, přičemž dělá skoky až 8 m dlouhé. Dobře plave i šplhá po stromech, zejména pak mladí jedinci. Při slézání ze strmého svahu je však medvěd již méně obratný a nejednou z menší výšky volně padá na zem. Medvěd žije samotářsky a miluje tiché lesní porosty, kde je dostatek mýtin. Své teritorium si značkuje na stromech tak, že se postaví ke stromu na zadní nohy, drápy natrhne kůru a zuby ji potrhá až na samotné lýko. Pak se o tyto stromy otírá. Tak na stromech ve výšce 160 až 240 cm vznikají světlé skvrny s rýhami po zubech a drápech, což poukazuje na tělesné rozměry jejich autora. Ve svém rajónu, který si označkuje, nesnese jiného medvěda. Stává se, že vytlačuje mladší medvědy do nižších lesních poloh a tak se medvědi zjevují i tam, kde nikdy předtím nebyli. Bývají postrachem v chatových a rekreačních oblastech. Medvěd žije nočním životem a za potravou vychází za soumraku.

V odlehlých tichých lesních místech a v době zrání lesních plodů, se s ním lze setkat i přes den. I když je i masožravcem, převážně přijímá rostlinnou potravu, jako je tráva, pupeny, semena keřů a stromů, kořínky a houby. Rád si však pochutná i na malinách, borůvkách, brusinkách, které většinou rychle stráví a nestrávené zbytky se pak objevují v jeho trusu. Pochoutkou mu je i dozrávající oves, včelí med a plody ovocných stromů. Výsledkem jeho choutek bývají rozbité úly a polámané větve ovocných stromů v sadě. Zvláště na jaře, kdy je rostlinné potravy méně, se živí i uhynulou lesní zvěří. Jeho kořistí se stává i nemocná, poraněná nebo zimou zesláblá zvěř.

Kořist si pak zatahuje do houštiny, kde ji požírá. Zbytek si zahrabe do země nebo zakryje listím, a když je hladový, vrací se k ní. Takto medvěd likviduje ohniska v přírodě a vykonává záslužnou sanitární službu. Někteří starší jedinci se specializují na skot nebo volně se pasoucí ovce na loukách a tím mohou způsobit značné škody. Jinak medvěd rád vyhrabává ze země hnízda vos a čmeláků, vytrhává ztrouchnivělé pařezy a vyvrací velké kameny, kde nachází různorodé brouky. Rozhrabává mraveniště a požírá z nich mravence a kukly. Nejhorší je, když medvěd zamíří za zbytky jídel zanechaných v chatových oblastech. Začne je pak pravidelně navštěvovat a začíná ztrácet svou vrozenou plachost. Konzumací těchto odpadků zpohodlní tak, že opouští dosavadní způsob svého života. Během zimního odpočinku, tedy v lednu až únoru, vrhá medvědice v brlohu dvě až tři, zřídka i více mláďat. Jsou velmi malá, dosahují délky nejvýše 25 cm a hmotnost bývá okolo 0,5 kg. Oči se jim otevírají po měsíci a sluch nabývají až asi po 8 týdnech. Medvědice je intenzivně krmí půl roku a samostatně začínají chodit po 3 měsících. Tehdy již chodí s matkou na krátké vycházky v okolí doupěte. Medvíďata rychle rostou a jsou velmi nezbedná, zvídavá a při hrách hlasitě kňourají.

Medvědice je velmi starostlivá matka a na nebezpečí mláďata upozorňuje slabým nosním pískáním. Stará se o ně až do třetího roku, tedy dvě zimy tráví s ní v jejím doupěti. V roce rození mláďat se medvědice nekryje, vrhá mladé jen každý druhý rok. Ve starším věku, asi po 20 letech, bývá oplodněna už jen zřídka. Mladí medvědi mají na srsti krku bledý obojek nebo alespoň bledé fleky po stranách krku. Pohlavně dospívají ve čtvrtém roce a do té doby se sourozenci drží obvykle pohromadě. Období páření medvědů začíná koncem jara a trvá do poloviny léta. Tehdy medvědi, jinak samotáři, vyhledávají říjné medvědice a často se u jedné setkává i více samců. Taková setkání se neobejdou bez soubojů. Samec se dvoří samici tak, že ji šťouchá hlavou do boku, zezadu ji objímá a zavěšuje se na ni. Putuje po jejím boku asi 3 týdny a páření se opakuje několikrát a více dní za sebou. Pak unavený medvěd opouští samici a odchází odpočívat do houštin.

Už na podzim se začíná medvěd připravovat na zimní odpočinek. Intenzivně přijímá potravu, aby si vytvořil dostatečnou zásobu tuku. Pečlivě si připraví doupě, které mívá ve skalní dutině nebo i pod starým stromem s větvemi. Nanosí si do něj mech, suché trávy a listí. Před ulehnutím do doupěte přestane přijímat potravu a vyprázdní si střeva. Ulehne obvykle v prosinci, a to podle výšky sněhové pokrývky. Nejde o pravý zimní spánek se sníženou tělesnou teplotou. Při životě ho udržuje dostatek podkožního tuku. V teplejších slunečných zimních dnech často brloh opustí na kratší procházku, aby pak zase znovu zalehl. Vchod do doupěte je neuvěřitelně malý, bývá zavátý sněhem a tak se zvenčí nedá poznat. V březnu až dubnu probouzí jarní slunce medvěda k novému životu. Medvěd má sice před lidmi respekt a když je včas uslyší nebo zavětří, odejde dříve, než zpozorují jeho přítomnost. Ale mohou se vyskytnout i bezprostřední setkání s medvědem na lesních stezkách. Zvlášť, když jde člověk potichu a je bezvětří. Zde je pak rozhodující vzdálenost mezi ním a člověkem.

Při vzdálenosti kolem 20 metrů lze předpokládat, že se medvěd lekne a od člověka odejde. Při menší vzdálenosti se však cítí zaskočen a následuje přímý útok na člověka. Stejně tak je pro člověka nebezpečný poraněný medvěd, medvěd s kořistí, medvědice s mladými a medvěd vyrušen z doupěte nebo v době páření. V takových případech nepomáhá ani útěk. Člověk napaden medvědem by měl zůstat bez pohybu ležet. Jedině tak o něj medvěd ztratí zájem. Turistům se doporučuje při pobytu v medvědích oblastech na sebe upozorňovat hovorem, kašláním nebo boucháním holí o stromy, ne však hulákáním a řvaním. Medvěd je u nás jako ohrožený druh celoročně chráněný. 

Ilustrační foto: fotobanka.samphotostock.cz