V přírodě se nyní můžeme sektat s daňky, kteří vytloukají své paroží. Vytloukat začínají nejstarší daňci. 

Samotné vytloukání paroží začne tehdy, je-li růst parohu zcela ukončen a mineralizován. Lýčí, kterým je paroh pokrytý, už je zbytečné.

Daňky začne paroh svrbět a nutí je k tzv. vytloukání, což je odstranění přebytečného lýčí z parohu.

Vytlučené paroží je světlé, bílé a žluté se zbytky barvy po krevním oběhu. Zbarvení parohu není geneticky dané. Vzniká vlivem komplexních příčin kterými jsou například: schopnosti parohu přijímat barviva, působení rostlinných šťáv z dřevin na kterých jelen vytlouká a oxidace zbytků barvy na vytloukaném parohu.

O adaptaci daňka do Evropy se nejvíce zasloužili staří Římané, kteří měli vždy luxusní chovy různých druhů zvířat a ptáků. Daněk Římany nejvíce zaujal svým ladným pohybem, rozmanitě skvrnitým zjevem, neobvyklým tvarem paroží a velice lahodnou zvěřinou.

Daněk skvrnitý se vždy dokázal dobře adaptovat v oborním chovu a díky své odolnosti mu nevadil ani transport na větší vzdálenosti.

Díky těmto vlastnostem se daněk dostal z obor starého Říma do Francie a následně v 15. století na naše území. Tato krásná zvěř se stala ozdobou oborních šlechtických chovů v dobách renesance. Jelikož o draze nabytou zvěř nechtěl žádný šlechtic přijít, jednalo se vždy o zvěř drženou právě v oborních chovech. Dle Komárka se původní divoká populace daňčí zvěře zachovala pouze v Luristánu v Íránu.

Více informací o etologii daňčí zvěře naleznete ZDE.   

ilustrační foto: Roman Mančík