Historie lovu psíka mývalovitého není nikterak bohatá. Psík není naší původní zvěří a dokonce se dá říci, že se jedná o zvěř v našich podmínkách poměrně mladou. První záznamy o jeho výskytu totiž pochází z podzimu roku 1963.

Zajímavé ovšem je historie terminologie samotného psíka. V prvopočátcích se vyskytoval jako chovaný exemplář v zoologických zahradách pod názvem „kuní pes“. Později se o kuním psovi vyjadřuje odborná literatura jako o „mývalovci kuním“. Původ tohoto názvu je opravdu nelogický, jelikož psík mývalovitý není příbuzný mývala ani kuny. Nejnovější verze pojmenování této šelmy je Psík mývalovitý, podobný mývalům. Lovci si dnes také často pletou uloveného mývala severního právě s psíkem mývalovitým.

Domovinou psíka je Dálný východ na území východní Číny, Ukrajiny, Korey a Japonska. Jako zvěř atraktivní k chovu na kožešinových farmách, byl psík mývalovitý od roku 1927 vysazován v Rusku. Umělý chov byl velice úspěšný, psíkům se dařilo velice rychle rozmnožovat a šířit západním směrem až na území Finska, Polska, Rumunska, Čech, Moravy, Slovenska, Německa a Holandska.

Do České Republiky se psík dostal z Polska, nejprve na území Moravy. První zmínka o ulovení Psíka mývalovitého je zaznamenána u obce Osoblaha ležící téměř na hranici s Polskem. Další písemně dochovaný lov je z 8.12.1963 u Karlova, kde byl uloven samec vážící přes 10 kg.

Celkový pohled odborné i myslivecké veřejnosti na tuto šelmu byl záporný. Jednalo se o zavlečený, nežádoucí druh myslivosti škodící, který ohrožoval chovy drobné zvěře. Proto byl lov psíka povolen celoročně. Dodnes jsou nejčastější výskyty této šelmy na Severní Moravě. V Čechách ulovený kus je vždy považován za mysliveckou raritu.    

Myslivecká mluva psíka mývalovitého

• Pes – samec
• Fena – samice
• Štěně – mládě
• Roucho – pokrývka těla, srst,
• Podsada – hustá spodní srst, složená ze zkadeřených chlupů, tzv. vlníků, jimž chybí dřeň čímž se liší od pesíků. Je součástí srsti, která se v podzimních měsících prodlužuje a tvoří hustou zimní srst, chránící před chladem.
• Pesíky – silnější, rovný a delší chlupy, vyrůstající z pokožky jednotlivě a přerůstající podsadu.
• Přebarvování, línání – jarní a podzimní výměna srsti, při níž staré chlupy vypadávají a jsou nahrazovány novými, přičemž některá zvěř mění i své zbarvení (zimní a letní). Některé druhy línají jen jednou v roce např. liška.
• Kožich – kůže
• Kožešina – vyčiněná kůže
• Hlava – přední část těla živočichů, nejčastěji pohyblivě spojená s ostatním tělem krkem nebo hrudí.
• Slechy – uši zvěře a loveckých psů
• Světla – oči zvěře a loveckých psů
• Čenich – nos šelem
• Licousy – Vousy – sinusové chlupy u čenichu
• Morda – tlama větších šelem a psů. U drobnějších šelem se používá mordička
• Lizák – označení pro jazyk spárkaté zvěře a šelem psovitých
• Chrup – soubor zubů v ústní dutině obratlovců
• Trháky – nejvyšší stoličky v chrupu šelem s třemi za sebou stojícími hroty na korunce. V horní čelisti je poslední premolár a proti němu ve spodní čelisti první stolička. Jimi šelmy odtrhávajíc maso kořisti a bez žvýkání polykají.
• Krk – část těla mezi hlavou hrudníkem, podpíraná sedmi krčními obratli
• Hruď – přední část těla
• Komora - hrudní dutina od 1. žebra až po bránici, v níž jsou uloženy srdce, plíce a tepenný kmen, přivádějící krev do hlavy a hrudních končetin. Oblast nejvhodnějšího zásahu.
• Břicho – část trupu mezi hrudníkem a pánví (slabinami). Obsahuje orgány trávicího ústrojí, slezinu, nadledvinky, močovod, cévy těchto orgánů, aortu, dolní dutou žílu a nervy pleteně bederní. Dutina břišní je vystlána pobřišnicí (peritoneum). Od hrudníku je oddělena u savců bránicí, u ptáků nedokonalou nebo chybějící.
• Běhy – nohy srstnaté zvěře
• Tlapky – chodidly psů, zajíců, divokých králíků i šelem mimo medvěda, rysa a jezevce
• Pazoury – drápy srstnaté zvěře a psa
• Oháňka – bohatě osrstěný ocas lišky, vlka, mývalovce, kun, tchoře, kočky a rysa, ocas dlouhosrstých psů
• Pyj – samčí pohlaví orgán
• Ráže – varlata srstnaté zvěře a psů
• Šourek – kožovitý vak, vychlípenina břišní stěny, ve kterém jsou uloženy ráže
• Přezka – zevní část pohlavního orgánu samic šelem
• Barva – krev
• Jádro – maso
• Sádlo – tuk
• Výměty – trus
• Rez – moč
• Ždímání – močení
• Jistění, Bádání – zapojení všech vjemových smyslů
• Pátrání, obzírání – vnímání zrakem
• Bystření – vnímání sluchem
• Větření – vnímání čichem
• Hlasové projevy Psíka – bručení, funění
• Kaňkování – páření
• Běhat se – označení pro říjnost samic šelem a loveckých psů
• Vrhat – rodit mláďata hlodavců a šelem včetně psů, liška vrhá v brlohu
• Brloh – podzemní obydlí větších šelem, chodby vedoucí do brlohu se nazývají nory, člení se na hlavní, vedlejší, větrací apod., uprostřed brlohu je komora, v níž šelma přebývá. Vstupní část nory se nazývá oko, vjezd, který bývá při obsazení vyježděný nebo vyklouzaný
• Pohybové projevy Psíka – vězí v brlohu, z brlohu vytahuje a do něho zatahuje nebo vjíždí. V zimě přespává. Svoji kořist dáví, načíná, trhá.

ZDROJ:

Rakušan C. a kolektiv – Myslivecký slovník naučný

Andreska J., Andresková E. – Tisíc let myslivosti

Ilustrační foto: fotobanka.samphotostock.cz