Daněk skvrnitý není naší původní zvěří, jak uvádí odborná literatura.

Paleontologické nálezy však dokazují výskyt daňka ve střední Evropě již v teplých dobách meziledových v období čtvrtohor. S přibývajícím zaledněním však daněk ustupoval do teplejších středomořských oblastí a středního východu.

O návrat daňka do Evropy se nejvíce zasloužili staří Římané, kteří měli vždy luxusní chovy různých druhů zvířat a ptáků. Daněk Římany nejvíce zaujal svým ladným pohybem, rozmanitě skvrnitým zjevem, neobvyklým tvarem paroží a velice lahodnou zvěřinou.

Daněk skvrnitý se vždy dokázal dobře adaptovat v oborním chovu a díky své odolnosti mu nevadil ani transport na větší vzdálenosti.

Díky těmto vlastnostem se daněk dostal z obor starého Říma do Francie a následně v 15. století na naše území. Tato krásná zvěř se stala ozdobou oborních šlechtických chovů v dobách renesance. Jelikož o draze nabytou zvěř nechtěl žádný šlechtic přijít, jednalo se vždy o zvěř drženou právě v oborních chovech. Dle Komárka se původní divoká populace daňčí zvěře zachovala pouze v Luristánu v Íránu.

Nejvíce ze všech autorů se dějinám chovu daňčí zvěře u nás věnoval historik Dr. Josef Nožička, který byl zaměstnán ve VÚLHM ve Strnadech.

Dle jeho publikovaných prací, pochází nejstarší písemná zmínka o výskytu daňka na našem území z Moravy, ze soupisu statků olomouckého biskupství a to z roku 1465. Ve spisech se přímo uvádí o nejlepším lovišti na jeleny a daňky u obce Podivic na vyškovském panství, které patřilo olomouckému biskupství. Pokud se zde pojednává již o zvěři lovné, musel být daněk v biskupství chován daleko dříve před rokem 1465.

V Čechách se v období 16. století nacházela Královská obora v Praze, na území dnešní Stromovky. Odtud pochází první zmínka o výskytu daňka v Čechách. Daňky do obory přivezl oborník krále Ferdinanda I. na podzim r. 1548. Zvěři se v Královské oboře velice dobře dařilo a v roce 1601 nechal císař Rudolf II přemnoženou zvěř vypustit do volnosti. Za doby Karla VI. byl stav daňčí zvěře v Královské oboře 200 kusů. Tento údaj pochází z roku 1726.

Daňčí zvěř se v 16. století rychle rozšířila do mnoha obor v Čechách. Historické písemné prameny dokazují stavy daňků v oborách u Poděbrad, na komorním panství pardubickém, v oboře Kunětické a samozřejmě také v Židlochovicích. Daňci se ovšem také chytali živí a dost hojně se s nimi obchodovalo. V jižních Čechách se první chov objevuje v oboře Kratochvíle nedaleko Netolic. Až do roku 1620 se daňčí zvěř rozšiřovala do všech obor v Čechách i na Moravě. Veškerou péči o zvěř však narušila třicetiletá válka. Zvěř v oborách byla ve větší míře vojsky vybita a zdecimována.

Po třicetileté válce je známo založení nového chovu daňků hrabětem Marradasem na zámku Hluboká. Tam se daňkům dařilo až do 18. století, kdy byli přemístěni do Staré obory, kde jejich potomci žijí dodnes.

Historie lovu daňků nepojednává o žádných abnormalitách. Předpokládá se, že tato zvěř byla lovena stejnými způsoby jako ostatní zvěř spárkatá. Mimo palných zbraní se používaly odchytová tenata a stabilní chytáky.

Chyták bylo zařízení v podobě malé ohrady, kde se zvěři nejprve navnadilo krmení a při nalákání zvěře se ohrada uzavřela padacími dvířky. Toto zařízení se využívalo nejvíce v zimním období v době potravinové nouze. Nevýhodou tohoto lovu byla skutečnost, že daňci se v chytáku perou a bodají. Daněk je velice mírumilovné zvíře. Pokud se však cítí v ohrožení života, dokáže být velice divoký a důsledně bojovat o svoji svobodu. K lovu na parforsních honech docházelo velice zřídka. Snad jediná zmínka pochází z parforsního honu na Jemčině.

Zajímavostí na závěr je úkaz o sedání brávníků na odpočívající zvěř. V letním období jsou tlupy odpočívající daňčí zvěře navštěvovány špačky a kavkami, kteří na zvěři loví hmyz. Tato vlastnost je nejvíce charakteristická pro africké klubáky.

ZDROJ:

Andreska J., Andresková E. – Tisíc let myslivosti

Kovařík J., Rakušan C. – Myslivecká mluva

Rakušan C. a kolektiv – Myslivecký slovník naučný