Za stavební kameny myslivecké etiky můžeme považovat zejména osobnost myslivce, myslivecké zvyky a tradice, kam patří myslivecká mluva, myslivecké odívání, troubení při lovech, honech a jiných mysliveckých akcích, zvyky při lovech a honech a samotné myslivecké tradice, myslivecká kultura a umění včetně kultu mysliveckých patronů.

V dřívějších dobách bylo různými stavy a cechy přísně dbáno při různých příležitostech a určitých výkonech na zachovávání různých starých zvyků, obyčejů. Pečlivě byly dodržovány též rázovité zvyky národní a regionální. Jejich používání a značný význam potvrzuje skutečnost, že některé z nich se udržely dodnes. Stejně tomu tak bylo se zvyky, které byly spjaty s lovectvím a myslivostí. Myslivecké zvyky, zvyklosti, obyčeje, mravy jsou souborem loveckých ceremoniálů a jiných mysliveckých obřadů a dalších norem jednání včetně myslivecké etiky a předávaných tradic. Mají morálně výchovný i praktický význam. Jsou pokládány za závazné z vnitřního přesvědčení myslivce. Některé jsou zakotveny v nařízeních a směrnicích, další jsou uváděny v písemnictví, nebo přejímány při výkonu myslivecké praxe.

Mysliveckou mluvou hovoří myslivci při lovech, při různých mysliveckých pracích i při jiných mysliveckých konáních, je používána v mysliveckých publikacích a médiích. Výstižnými termíny jsou pojmenovány různé části těla různých druhů zvěře, rozlišeno pohlaví i věk, popsány životní projevy. Své názvy má myslivecká výzbroj a výstroj, potřeby k lovu, k chovu a další zařízení, způsoby lovu, lovecká kynologie, sokolnictví apod. Při porovnání české myslivecké mluvy s mysliveckou mluvou jiných národů je zcela zřejmý její typický rys, kterým je jednoznačné vyjádření kladného citového vztahu myslivce ke zvěři a k přírodě, který v žádné jiné evropské mluvě není tak výrazný. Výrazy a pojmy myslivecké mluvy mají oficiální charakter a je povinností každého myslivce, aby tuto mluvu ovládal a stále se v ní zdokonaloval.

K lovu a loveckému odívání patří odedávna zelená barva, barva přírody. Za tradiční myslivecké barvy však bývaly považovány též kombinace zelené a hnědé, při slavnostních příležitostech i zelené, černé a bílé. Střih mysliveckého oděvu se v běhu času měnil a majitelé různých panství zaváděli pro své lesníky a myslivce rozličné stejnokroje. Stejně tak i později zaměstnanci státního lesního hospodářství nosili jednotné úbory. O tom, zda by měli nosit jednotný oděv i členové dobrovolných mysliveckých organizací, se v České republice i bývalém Československu diskutovalo mnohokrát, nakonec se dospělo k rozhodnutí, aby byla spolková uniforma pouze doporučena. To ovšem v žádném případě neznamená, že by myslivci měli chodit na lovy a jiné myslivecké příležitosti v oděvu ledajakém.

Troubení při lovech, honech a jiných mysliveckých akcích dnes používáme z několika důvodů. Podstatně zlepšuje organizaci a bezpečnost při těchto akcích, působí na mysliveckou etiku a udržuje tak praktický a estetický odkaz našich mysliveckých předchůdců.

K mysliveckým zvykům patří dodržování organizačních zásad při uspořádání nástupních útvarů při zahájení a ukončení společných lovů (výřad), troubení, pořádání výloží, používání úlomků a zálomků, lovecké právo, pravidlo první kule - poslední brok, stráž u zhaslého kusu, zvyk po úspěšném osamělém lovu, zvyky praktikované při poslední leči, např. připíjení levicí, myslivecká latina, myslivecký soud, přijímání mezi myslivce a pasování na lovce.

K historickým, mysliveckým tradicím patří trestání provinění, lovecké pokřiky a myslivecké průpovídky, myslivecké pověry, myslivecké pověsti, lidová tvorba slovesná s mysliveckými náměty, lidová tvorba výtvarná s těmito náměty, připomínání si významných výročí největších osobností národní i regionální myslivosti, uctívání mysliveckých patronů, zejména pak kult sv. Huberta, červen – měsíc myslivosti a ochrany přírody, patřící k živým tradicích od roku 1959, Vánoce zvěře, ale také myslivecká svatba, křtiny, oslava životního jubilea, rozloučení s myslivcem, případně křty nových knih s mysliveckou tématikou, vernisáže výstav mysliveckých obrazů a fotografií a další kulturně společenské akce pořádané či spolupořádané mysliveckými organizacemi.

Samozřejmě nejvýše ze všech uvedených stavebních kamenů myslivecké etiky stojí osobnost myslivce, jeho morální a charakterový profil. Jeden z největších znalců myslivecké etiky, tradic, historie a loveckého umění doc. MUDr. Jaromír Kovařík, CSc. na toto téma napsal, že myslivost je nejen prostředkem k poznání a pozorování přírody, nýbrž působí i na lidské srdce a rozum. „Etika myslivce se projeví tam, kde přestává platit směrnice a nastupuje cit! V myslivosti dvojnásobně platí potřeba zůstat ČLOVĚKEM…“

Slovo závěrem

Myslivecká etika ani na prahu jednadvacátého století v žádném případě není něčím archaickým a přežitým. Právě v čase, kdy se mravnost v obecném pojetí z mezilidských vztahů z různých důvodů vytrácí, je třeba oživovat a posilovat všechny aspekty, které mohou připomínat její potřebu pro zdravý rozvoj lidské populace. A jsou to právě stavovské principy různých společenských a kulturních organizací, včetně mysliveckých, které v tomto ohledu mohou být příkladem, mohou náležitě inspirovat. Třeba i tento můj letmý náhled do historie a principů české a československé myslivecké etiky tomu může být nápomocný.