Sotva jsme toto století nastartovali a ocitli se v jeho řekněme sedmině, musíme si položit otázku, kam se etika a morálka ubírá v čase globalizace a liberalizace. Mnozí si tuto otázku zcela oprávněně kladli již na sklonku dvacátého století. Dynamika změn je však mnohem čitelnější a hbitější, než jsme doufali. Platí to rovněž o myslivecké etice.

Definice morálky

Ethos, řecky mrav, obyčej, po našem etika, určuje normy morálky, která pochází především z náboženství a filozofie. Chcete-li obráceně – z filozofie a náboženství. Morálka je obecný pojem, kterým se označuje soubor pravidel, který je ve společnosti, případně skupině stejně zacílených lidí akceptován a závazně přikazuje, co je mravné, co je špatné a správné. Co je dobré a zlé. Snad nejspíše právě proto odborníci, kteří se zabývají moderními trendy filozofie a náboženství, ohlašují na prahu jednadvacátého století tzv. návrat hodnot, coby ústřední témata nového věku.  

Definice hodnoty a její rozdělení

Hodnoty jsou představy, které jsou uznávány celou společností nebo alespoň velkým počtem jejích příslušníků. Hodnoty nám chtějí a mají poskytovat orientaci. Tradičně se rozlišují etické hodnoty, jako jsou upřímnost, spravedlnost, věrnost nebo náboženské hodnoty – bohabojnost a láska k bližnímu. K politicko-společenským hodnotám pak řadíme například toleranci, svobodu, rovnost, k materiálním hodnotám blahobyt. Hodnoty, které se často navzájem prolínají a jsou svázány, jsou konec konců výsledkem konkrétního hodnocení, to znamená upřednostnění jednoho jednání před jiným. 

Definice ctnosti a její rozdělení

Ctnosti jsou schopnosti chovat se v souladu s jednotlivými hodnotami. Sokrates jako první definoval ctnosti jako smýšlení, které je zaměřeno na uskutečňování morálních hodnot. A tím se nám kruh definic opět uzavírá. Ctnosti chtějí dát lidskému společenství řád. Existují křesťanské ctnosti – víra, naděje, láska, morální ctnosti – upřímnost, soucit, velkorysost, mírnost či občanské ctnosti – odvaha, píle, zdvořilost, přizpůsobivost. Po hodnotách a ctnostech volají samozřejmě i příslušníci stavovských organizací, jako jsou například naše myslivecké. Kdo volá po hodnotách, nemusí být zatracován ani v zběsilém tempu jednadvacátého století. Ba právě naopak. My nepotřebujeme individualistické normy, ale ty, které jsou obecně závazné. Žádnou ego-etiku utilitarismu, tedy prospěchářské smýšlení.

Myslivecká etika a biblická pravidla

Subjektivizace etiky, včetně té myslivecké, ústí v krizi. Kde člověk nad sebou nestrpí žádnou instanci, která by stanovovala a upravovala hodnoty, je sám sobě nejvyšším zákonodárcem i soudcem, nemůže vzniknout žádný nezbytný konsensus ohledně norem, což může mít dalekosáhlé důsledky. Kultura egoismu k myslivosti nepatří. Sekundární hodnoty myslivecké etiky jsou totožné vlastně se zlatým biblickým pravidlem – „…co chcete, aby vám druzí činili, vy čiňte jim…“. Chcete-li jinak, tak v Kantovském  „…jednej tak, jak chceš, aby jednali i všichni ostatní…“