Letovou siluetu orla skalního kromě nápadné velikosti charakterizují široká, mírně lomená křídla se šesti (někteří ornitologové uvádějí pouze pět) prstově roztaženými ručními letkami, které jsou při kroužení prohnuté vzhůru. Na první ruční letce je zúžená vnitřní vlajka, na druhé až šesté letce jsou zúžené i venkovní prapory, což je typický znak skalního orla. Ocas je poměrně dlouhý a hlava při letu přečnívá linii křídel.

Dospělí ptáci jsou tmavě hnědě zbarvení, jen hlava a zadní část krku je žlutozrzavá. Mladí ptáci jsou celkově tmavší, pouze na vrchní straně křídel tvoří bílé háčky na části ramenních letek velké bílé skvrny. Bílý je i kořen ocasu se širokým tmavým pruhem na konci. Ve druhém až pátém roce se bílé zabarvení ztrácí. Orel skalní je velký přibližně jako husa. Má tělo dlouhé 70 až 90 cm s hmotností 3,5 až 5,5 kg (samec průměrně 3,7 a samice 5 kg). Pokud křídla s délkou 60 až 70 cm (samec 60 až 69 cm a samice 62,5 až 70,5 cm) a s rozpětím 190 až 230 cm (samec 190 až 210 a samice 215 až 230 cm) složí na zádech, nepřesáhnou konec ocasu.

Zobák dlouhý 50 až 57 mm je rohovinově šedý a směrem k hrotu černý. Elipsovité 8 mm dlouhé a šikmo uložené nosní otvory jsou důležitým rozpoznávacím znakem orla skalního, kterým se odlišuje od ostatních orlů. Duhovka očí je hnědá, červenohnědá nebo žlutohnědá. Ozobí a prsty na nohou jsou žluté. Silné, srpovitě zahnuté drápy jsou strašlivou zbraní, vždyť zadní dráp podél vnějšího oblouku měří 55 až 70 mm. Od ostatních orlů se odlišuje i opeřením stojáků až po prsty. Počet roztažených prstů letek během letu je důležitý poznávací znak dravců, který uvádějí Špaček a Kovář ve své knize "Dravci při letu", která vyšla v roce 1967.

Při popisu orla skalního na stranách 104 a 105 uvádí: "Na konci křídel má 5 hluboko prstovitých roztažených ručních letek, čímž se bezpečně odlišuje od orla královského, křiklavého, hrubozobého i orla mořského, kteří pro svou velikost přicházejí v úvahu pro možnou záměnu. Počet roztažených letek není náhodný, jak se mnozí domnívají, ale je u dravců stejného druhu vždy shodný. " S údaji o počtu roztažených ručních letek na letových siluetách jednotlivých dravých ptáků se dá souhlasit, ale s výjimkou orla skalního, který má podle publikovaných fotografií letících dravců evidentně 6 roztažených ručních letek.

Orel skalní žije v monogamním páru, který je po celý život věrný svému loveckému teritoriu situovanému zejména v lesnatých horských dolinách a kotlinách, kde může lovit nejen na horských loukách, ale i na zemědělské půdě v údolích. Hnízdo si obvykle staví pod skalními převisy v strmých skalách a útesech, vzácněji na vysokých stromech ve starých více než stoletých porostech. Po několika letech hnízdo obvykle opouští a postaví si druhé, případně po čase i třetí nebo hnízdiště nepravidelně střídá. Při lednových svatebních letech, které mohou mít předehru už v průběhu října a listopadu, orlí pár společně krouží ve velké výšce v okolí hnízdiště. Najednou se partneři vrhnou střemhlavým letem k zemi a vzápětí opět vystupují do výšin. Samec imponuje partnerce houpavým letem, při kterém střídavě stahuje a rozprostírá křídla. Specialitou toku orla skalního jsou horizontálně orientované osmičky, při kterých orel jistý čas letí otočený zády k zemi. Při svatebním letu se zaháknou drápy a točí se kolem společné osy s částečně staženými křídly.

Rodičovský pár začíná stavbu, resp. úpravu hnízda koncem února a začátkem března. Již v průběhu toku, ale zejména během krmení mláďat rodiče přinášejí do hnízda zelené větvičky, které plní i sanitární funkci tím, že překrývají zahnívající zbytky kořisti. Samice v poslední březnové dekádě snese zpravidla 2 (výjimečně 3) hnědoskvrnitá vejce (s odstupem 3 až 5 dní) s průměrnou hmotností 135 g, přičemž první vejce bývá tmavší. Samice sice temperuje již první vejce, stálou inkubaci však začíná až po úplné snášce, přičemž ji při sezení na vejcích jen občas na krátko vystřídá samec. Mláďata se líhnou postupně po 42 až 45 dnech. Ozývají se zvučným "kiak-kiak". Dospělí orlové se hlasově projevují jen zřídka, buď voláním "hijet" nebo hlubokým "kli-kli".

U orla skalního je běžný "kainizmus", kdy starší a silnější mládě sourozenci nedovolí "nažrat se", takže i v případě dostatku potravy umírá hlady, resp. přežívá jen výjimečně. Mláďata vylétají z hnízda po 10 až 12 týdnech, zpravidla kolem 25. července, případně až začátkem srpna. A ještě několik měsíců jsou závislá na rodičích. Pohlavně dospívají ve věku tří až pěti let. Potravu pro mláďata loví oba rodiče a to většinou klouzavým letem ve výšce 30 až 100 metrů nad terénem. Pokud orel zahlédne kořist, zaútočí na ni střemhlavým letem a mohutnými drápy ji usmrtí, buď na zemi nebo v případě ptáků v letu, při pokusu o únik. Často číhá na vyvýšeném stanovišti a celé hodiny trpělivě sleduje terén, aby v pravou chvíli "blesku rychle" zaútočil.

Ve vysokohorských polohách jsou nejčastější kořistí orla skalního kamzíčci a svišti. Loví však i zajíce a králíky, mláďata srnčí zvěře, lišky, kuny, veverky, lasičky, ježky, krysy a drobné hlodavce, ale i toulavé psy a kočky, holuby, menší dravce a sovy. Občas nepohrdne ani žábami a hady, resp. zraněnou nebo postřelenou zvěří, v zimě pak ani zdechlinami. Rád vykořisťuje i slabší druhy dravců.

Dr. Karoly Ákos v knize "Neznámý svět zvířat" popsal, jak orel skalní pronásledoval sokola stěhovavého, dokud nepustil kořist z drápů. Autoři publikace "Dravci při letu" popisují nepředstavitelný zápach, který se za bzučení obrovského množství much šířil z tlejících pozůstatků úlovků navrstvených na hnízdě s mladým orlem skalním, kterého chtěli okroužkovat. V horní vrstvě identifikovali dospělého zajíce, srnčí, mladou lišku, domácí kočku a pět mláďat sokola obecného, kterého jen před týdnem kroužkovali v hnízdě na skále naproti. Nižší vrstvy tvořily těžko identifikovatelné zbytky potravy.

Orel skalní jako holarktický druh žije v šesti geografických rasách na všech kontinentech severní polokoule včetně severní Afriky. V Evropě se vyskytuje v Alpách, v Karpatech, na Balkáně na Apeninském a Pyrenejském poloostrově, ve Skandinávii a Skotsku ve třech geografických rasách, a to orel skalní jihoevropský (Aquila chrysaetos fullva) a orel skalní středomořský (Aquila chrysaetos hameyri), který obývá sever Pyrenejského poloostrova. V Asii žijí jen dvě a v Severní Americe jen jedna geografická rasa. Někteří ornitologové však prosazují jiné dělení geografických ras. Orel skalní jako stálý pták ve svém loveckém teritoriu i přezimuje. Během tuhé, na sníh bohaté zimy v roce 1963 našel Štefan Čendula, lesník v Liptovském Hrádku, v železech nastavených na rysa, samce orla skalního chyceného za pravý stoják. Samice, která neopustila svého druha, byla natolik vysílená, že ji lesník chytil do rukou. Spolu s Ivanem Marošem a Ladislavem Nováčkem jsme orly ošetřili a po zotavení jsme pár vypustili zpět do volné přírody. Poprvé se tedy stalo, že chycení orli neskončili v ZOO či jako preparáty v muzeu.

Co se týče vlivu nejsilnějšího evropského dravce na počet lovené zvěře v lovném teritoriu, který byl dlouhodobě sledován v Alpách, vyplynulo, že orlí pár má na populaci kamzíka v lovném teritoriu spíše pozitivní vliv. Tím, že z populace odstraňuje slabé, nemocné, poraněné nebo pro chov nevhodné jedince, plní důležitou sanitární funkci, zvyšuje životaschopnost a plodnost kamzíků a brání šíření chorob.

Podle Žalmana (1947) se orel skalní dožívá 100 let, ale nejvyšší hodnověrně doložený věk orla skalního v přírodě je jen 26 let a v zajetí 57 let. Zajímavý je však údaj, podle kterého byl v roce 1845 ve Francii zastřelen orel skalní, který měl na běháku zlatý kroužek s nápisem: "Kavkaz je můj domov, Fulgor mé jméno, Budinský je můj pán, 1750". To znamená, že podle letopočtu byl minimální věk uloveného orla 95 let (Fischer 1995). V evropském měřítku se odchov orlů skalních a orlů mořských již několik desetiletí realizuje zejména na sokolnických dvorech v Německu a Rakousku. Schopnosti orlů skalních nejlépe vyniknou při dnes již tradičních lovech lišek. Naši sokolníci rádi předvádějí své cvičené dravce na setkáních sokolníků s mezinárodní účastí, které organizuje Český Klub sokolníků při ČMMJ resp. rakouské a maďarské sokolnické kluby. Lov s orlem skalním je vzrušující, ale zároveň namáhavý a fyzicky náročný. Jelikož se hmotnost krále ptáků v dobré lovecké kondici pohybuje od 3,75 do 5,5 kg. Nosit těžkého, neustále se pohybujícího dravce celý den na jedné ruce vyžaduje pravidelný trénink, jakož i různé opory.

Zveřejněný text je obsažený v publikaci Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ – 2. díl: Naši dravci a sovy, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.