Sokol stěhovavý je dravec, velikosti vrány až jestřába, s charakteristickou siluetou, tedy s dlouhými zašpičatělými křídly a s dozadu se zužujícím ocasem s krátkými ocasními brky. Dospělí ptáci se zabarvením podobají jestřábovi. Spodní strana těla je na bledém podkladu hustě příčně pruhovaná a vrch je břidlicově šedý. Černá hlava s tmavším knírem přechází do bílého hrdla. Ozobí a neopeřené stojáky jsou žluté a duhovka oka tmavohnědá až černá. Naproti tomu mladí ptáci jsou na hřbetě šedohnědí a na spodku tmavě podélně skvrnití na rezavém podkladu. Někteří mají nazelenalé až modrošedé ozobí a stojáky (zejména severské formy). Sokol stěhovavý má v rozpětí křídel 90 až 113 cm při délce těla 38 až 51 cm. Hmotnost samce je 582 g až 636 g a samice 925 až 1111 g. Díky dokonalé aerodynamické stavbě těla se sokol stěhovavý pyšní titulem nejrychlejšího tvora na světě. Při střemhlavém letu mu byla naměřena rychlost 389 km za hodinu. Při takové rychlosti nedokáže manévrovat, proto loví pouze ve vzduchu a to nejčastěji holuby, různé druhy havranovitých ptáků, špačky, drozdy a menší ptáky. Dokáže však ulovit i bažanty, koroptve, divoké kachny a volavky.

Útočí obvykle z výšky s křídly přitaženými k tělu podle okolností buď šikmo, ale i téměř kolmo dolů. Hanzák (1963) detailně popsal techniku ​​lovu sokola stěhovavého. Divoké kachny nejprve vyplašil z vodní hladiny a pak na ně z výšky útočil. Podobným způsobem lovil i domácí holuby. Podle více autorů se někteří jedinci dokáží sezónně specializovat na určitý druh potravy. I u nás jsou známy případy přelétávajících sokolů sledujících hejna holuba hřivnáče táhnoucích na jihozápad při podzimní migraci. Sokol stěhovavý snadno a rychle létá. Občas přeruší mávání křídel delším klouzavým letem. Málokdy krouží, obyčejně jen nad hnízdištěm. Má poměrně krátké drápy, ale na dlouhých prstech, přizpůsobených na chytání ptáků. Po obou stranách zobáku má zřetelný výstupek tzv. "zoubek". Svatební lety mohou začít již v lednu, ale nejintenzivnější jsou koncem února až začátkem března. Během svatebních letů se partneři ozývají dobře slyšitelným "krek, krek, krek, krek". Hnízdí v hornatém prostředí ve výklencích a na římsách skalních útesů a to až do výšky 1500 metrů nad mořem. Hnízdo neupravují, nanejvýš vyhrabou hnízdní důlek, případně obsadí opuštěné hnízdo krkavce ve skalách. Samička snáší zpravidla 3 až 4 hnědoskvrnitá vejce, na kterých sedí asi 31 až 34 dní. Samec ji krmí a jen občas ji nakrátko vystřídá. Během prvních tří týdnů po vylíhnutí mláďat zůstává samice na hnízdě nebo v jeho blízkosti. Potravu loví jen samec. Rodiče krmí mláďata v hnízdě asi 35 až 40 dnů. Po vylétnutí z hnízda krmí mladé ptáky ještě asi čtyři týdny. Sokolí rodina opouští hnízdiště v druhé polovině července až v srpnu.

Sokol stěhovavý je kosmopolitní druh s mnoha poddruhy. Čtyři poddruhy (přibližně 9 tisíc párů) hnízdí v Evropě. Přestože podle názvu jde o stěhovavý druh, hnízdní pár se zdržuje v areálu hnízdiště po celý rok. V září (případně později) migrují zpravidla jen jednoletí jedinci a to převážně na jihozápad Evropy. Migrační aktivity sokola stěhovavého poutaly pozornost i v minulosti. Například podle Jandy (1962) sokol stěhovavý sleduje hejna migrujících ptáků (jako zdroj potravy) a to i přes Středozemní moře na území Afriky. Podle některých starších pozorování dále na jih odlétají zejména samičky a samčí část populace zůstává zimovat spíše severněji. Tvrzení Žalmana (1947), že sokol stěhovavý se dožívá 100 let, se neshoduje s poznatky sokolníků, kteří uvádějí věk cca 15 až 25 let. Sokol stěhovavý je bleskurychlý, nádherný a hrdý dravec - symbol sokolnictví, kterému dal jméno. Není divu, že spolu s rarohem velkým se v sokolnické praxi používají nejčastěji. Chovají ho téměř na každém sokolnickém dvoře. Prvního sokola stěhovavého nejen u nás, ale i v celém tehdejším "východním bloku" odchoval Oldřich Mikulica v roce 1983. V témže roce odchoval sokola stěhovavého i Ing. Jaroslav Bárta ve státní odchovně Miloticích a o rok později další tři. Sokol stěhovavý je dnes téměř na každém větším civilním nebo armádním letišti, kde působí profesionální sokolníci.

Sokoli, ale i jestřábi se úspěšně uplatňují i ​​při biologické ochraně plodin v zemědělství, např. při setí, klíčení a růstu slunečnic či hrachu, ale i při dozrávání plodů ve vinicích. Také pomáhají při ochraně borůvkových plantáži v Kanadě. Ve výšce kroužící sokol spolehlivě zaplaší ptáky v okruhu nejméně jednoho kilometru. Výcvik sokolů je vrcholem umění. Sokolník musí být dostatečně připraven a patřičně zkušený, aby dokázal podchytit vynikající schopnosti a vlastnosti těchto dravců, zejména ostrý zrak, bleskovou rychlost, dravost a odvahu. Při výcviku se používá kožené vábitko naplněné (nejčastěji) pískem, řemínky na uchycení kousku masa a dlouhý kožený řemen, kterým se vábitko ovládá. Sokolník musí techniku práce s vábitkem dokonale zvládnout, protože nezkušený cvičitel by mohl dravce poranit. Vycvičení sokoli se účastní sportovních soutěží včetně mistrovství světa ve výškovém létání na vábítko upevněné na balónu nebo drakovi. Měří se čas, za který sokol od vypuštění z rukavice uchopí vábítko ve výšce zpravidla od 25000 metrů. Jednoletý sokol (hybrid) Ing. Jaroslava Bárty zvítězil 10. 10. 2007 na mezinárodních mistrovství ČR ve výškovém létání sokolů na balóny, které se konalo v mysliveckém sdružení "Doubrava" Hroška-Byshradec nedaleko Opočna pod Orlickými horami. Sokol zdolal výšku 300 metrů v čase 1 minuta a 29 sekund.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ – 2. díl: Naši dravci a sovy, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.