V minulé části jsme se dozvěděli o přeměně sokolnictví z lovu na prestižní zábavu a také jsme zmínili sokolnictví v Kirgisku a Kazachstánu.

V dnešní druhé části přinášíme informace o renesanci sokolnictví v Kakukazku a Gruzii. Dozvíme se také o problémech při získávání dravých ptáků, ale také o tom, že pouze v Gruzii měl lov s dravými ptáky oficiální statut.

Na kavkazském černomořském pobřeží sice každoročně lovilo s dravými ptáky kolem tisíce lidí, skutečných kvalifikovaných sokolníků to však nebylo více než 250. Poměrně velký počet lovců byl podmíněn skutečností, že relativně úzkým pruhem přímořských nížin přilétala mohutná hejna křepelek. Přetahovaly ním i krahujce, jejichž odchyt nebyl složitý.

Odchytávání krahujců v Gruzii

Je zajímavé, že gruzínští sokolníci odchytávali krahujce krátce před zahájením honů na křepelky, a to následujícím způsobem.

Ťuhýka obecného (Lanius collurio L.) připoutali řemínkem na hůlku, kterou držel sokolník ukrytý v křoví. Strakoš, který lákal jestřába, ale zejména krahujce, měl na očích jakési kožené klapky, aby neviděl útočícího dravce a nesnažil se ukrýt v křoví.

Na spodní straně každé klapky byl malý otvor, aby strakoš viděl na paličku, na níž seděl, a mohl se krmit a pít. Po ukončení odchytu lovec vypustil strakoše zpět do přírody (úvodní obrázek a obr. 1). Na úvodním obrázku je strakoš obyčejný - (Lanius colluno L.) připoután řemínkem na špejli, kterou drží sokolník ukrytý v křoví. Na očích má upevněné kožené klapky, aby neviděl útočícího dravce a nesnažil se ukrýt (1981).

Obr. 1. Na druhé straně fotografie strakoše je vlastnoruční nákres a popis odchytu krahujce od předsedy sokolnického klubu Gruzie T. Čogovadzeho z města Batumi.

Chycené dravce sokolníci rychle vycvičili a lovili s nimi křepelky až do konce přeletu. Pak krahujce podle nepsaného pravidla vypouštěli zpět do přírody.

Oficiální status pro lov s dravými ptáky

Je třeba uvést, že Gruzie byla jediným svazovým státem, kde měl lov s dravými ptáky (sokolnictví) oficiální statut a organizovaný charakter.                

V devadesátých letech minulého století byly v Sovětském svazu aktivní jen nevelké skupiny sokolníků, případně ojedinělí nadšenci v Moskvě, Leningradu, Kyjevu, v Pobaltí, na Ukrajině, v západní i východní Sibiři a na Dálném východě.

Vedle tradičních sokolníků, často dědiců sokolnických dynastií působících v historických centrech lovu s dravými ptáky, se sokolnictví věnovali i mladí nadšenci, kteří informace o chovu, cvičení a lovu s dravci získávali většinou z odborné literatury, které však nebyl dostatek.

Získávání dravých ptáků a myslivecký zákon

Vážným problémem bylo i získávání ptáků. Ve shodě s loveckými zákony z roku 1964 byl v Sovětském svazu zakázán lov a nekontrolovaný odchyt jakýchkoli dravých ptáků. Orli a všechny druhy velkých sokolů byli zařazeny do Červené knihy SSSR. Odlov těchto ptáků byl přísně regulován a připouštěl se pouze ve výjimečných případech. Bylo však možné získat je ze speciálních odchoven způsobilých uspokojit požadavky sokolníků na vzácné druhy dravých ptáků.

Například odchovna v Kazachstánu se orientovala na jižní rarohy a odchovna v Okolské rezervací v evropské části země se zaměřila na rozmnožování soklů, rarohů a orla skalního.

Popularita jestřábů

Nejpopulárnějšími loveckými ptáky v bývalém Sovětském svazu však byli a budou jestřábi. Jsou univerzální. Zmocňují se širokého spektra úlovků, snadno se cvičí a lov s nimi je i efektivní. Jestřáb lesní i krahujec se běžně vyskytují téměř na celém území a jsou pro sokolníky nejdostupnější.

Ve dnech 15. až 19 října 1986 se předseda našeho Slovenského klubu sokolníků Ing. Ivan Maroši zúčastnil mezinárodního sokolnického setkání v Gruzii. Za výborné ukázky lovu, které předvedl se svým jestřábem, obdržel od předsedy gruzínského klubu sokolníků p. Čogovadzeho diplom (obr. 2).

Obr. 2. Předseda gruzínského klubu sokolníků p. Čogovadze a Ing. Ivan Maroši, předseda Slovenského klubu sokolníků s jestřábem v roce 1986.

Po rozpadu Sovětského svazu a změně politického systému se v nástupnických zemích sokolnictví intenzivně rozvíjí, a to sice na komerčním základě, ale v souladu s principy ochrany ohrožených druhů dravců.

Zveřejněný text je obsažen v publikaci Tomáš Krivjanský: Sokolnictví - 1. díl: Historie sokolnictví, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.