Náš nejhojnější dravec má charakteristickou letovou siluetu s dlouhými, mírně dozadu lomenými křídly s pěti prstovitými roztaženými ručními letkami a s krátkým širokým ocasem s nejméně šesti až deseti úzkými příčnými pruhy. Hlava jen mírně přečnívá přes linii křídel. Zabarvení je nejproměnlivější ze všech našich dravců - od nejčastějšího hnědoskvrnitého typu až po bílohnědé. Mladí ptáci mají na spodku těla podélné skvrny, které jsou u dospělých orientovány více příčně.

Samec je trochu menší než samice. Délka těla dosahuje 50 až 56 cm a hmotnost 600 až 1200 g (samec 600 - 900 g; samice 800 - 1200 g). Při rozpětí křídel dosahuje 120 až 130 cm. Létá poměrně pomalu a často krouží. Sedává na vyvýšených místech v otevřené krajině. Dospívá ve dvou až třech letech. Žije v monogamii. Ozývá se typickým "hia-hia". Při svatebních letech koncem února, kdy partneři ve spirále vystupují do výšky a střemhlav se spustí dolů, je možné samečka rozeznat podle vyššího hlasu.

Hnízdo, které používají více let, staví v korunách vysokých stromů v lesích, remízkách, pobřežních porostech a větrolamech. Káně lesní však zahnízdí i ve skalách, na stohu slámy či na stožáru elektrického vedení. V dubnu samice snese 2 až 4 šedobílá vejce s červenohnědými skvrnami o hmotnosti průměrně okolo 60 g. Velikost snůšky závisí na počtu hrabošů. Pokud se přemnoží, samice snese vajec více. Samice sedí na snůšce 33 až 35 dní, samec ji vystřídá jen občas. Mláďata se líhnou postupně. Ze začátku je krmí samice a samec loví a přináší potravu. Když mláďata trochu odrostou, loví oba rodiče. Mláďata vylétají z hnízda ve věku 55 až 60 dní, to znamená většinou v druhé polovině června. Mladí ptáci se ještě jeden až dva měsíce zdržují v blízkosti hnízda a rodiče je krmí. Rodina se rozpadá koncem srpna.

Jako všichni dravci i káně má vynikající zrak. Na širokých křídlech vydrží kroužit celé hodiny a pátrat po kořisti. Oko s hnědou duhovkou je asi osmkrát citlivější než lidské. Dokáže, podobně jako poštolka obecná (Falco tinnunculus) v třepotavém letu číhat na kořist. Častěji se však klouzavým letem vznáší nízko nad zemí a systematicky pročesává terén. Nejčastěji na kořist číhá na vyvýšeném stanovišti, například na sloupech oplocení nebo stožárech elektrického vedení.

Na kořist útočí střemhlavým letem s poloroztaženými křídly. Stává se, že v otevřené krajině loví hraboše i několik káňat nedaleko od sebe. Kořist loví pouze na zemi. Šedesát až osmdesát procent jeho potravy tvoří drobní hlodavci - myši a hraboši, takže má značný význam v zemědělství. Loví i větší hmyz, ještěrky a žáby. Požírá i ropuchy, které většina predátorů kvůli jedovatému sekretu na kůži neloví (kůži z ropuchy nejprve stáhne). Na jaře plení hnízda jiných ptáků a loví i mláďata savců. Káňata nepohrdnou ani zdechlinami zvířat. Požírají i koroptve, bažanty, zajíce sražené auty nebo postřelené.

Pravdou je, že vzhledem ke kratším prstům a drápům káně nedokáže zabít dospělou zvěř, proto se v praktickém sokolnictví při lovu nepoužívá. Používají se na sokolnických dvorech při letových ukázkách pro veřejnost. V zámeckém parku v Lednici na jižní Moravě v rámci programu pro návštěvníky loví hraboše. Káně lesní obývá rozsáhlý areál od Pyrenejského poloostrova až po Ural a v souvislém pásu osidluje mírné podnebné pásmo Asie od Uralu až po Tichý oceán. Káně lesní je stěhovavé a potulné. Přes zimu se u nás zdržují i jedinci ze severovýchodních oblastí. Podle Žalmana se dožívá 25 let. 

Zveřejněný text je obsažený v publikaci Tomáš Krivjanský: SOKOLNICTVÍ – 2. díl: Naši dravci a sovy, kterou vydalo vydavatelství EPOS (www.epos.sk) v tištěné podobě.