Jelen evropský byl vždy mezi myslivci označován jako zvěř královská, takto se o něm píše dodnes v mnoha odborných článcích a toto označení se nevytratilo ani z každodenní myslivecké terminologie.

Původ tohoto označení nám však není nijak znám. Lze se jen domnívat, že vše bylo zapříčiněno velikostí a krásou této zvěře, mohutností paroží a faktu, že v dřívějších dobách směli tuto zvěř lovit výhradně příslušníci šlechtického rodu.

Také v dnešní době je ulovení jelena pro každého myslivce nezapomenutelným zážitkem na celý život. Dle mého názoru je nutno hledat počáteční význam „Královského označení“, hluboko v mytologii, historii lovu a myslivosti.

Podíváme-li se podrobněji na uctívané Pohanské bohy, zjistíme souvislosti právě s jelení zvěří. V Evropě se například vyskytoval kult Rohatého Boha lovu, jehož nejznámější malby pochází z Francie cca 13 000 let př. N. l. Na malbách je zachycen obraz napůl jelena a napůl člověka.

Na území Malé Asie byla uctívána bohyně lovu Rutaš (Rutamis), kterou spojuje s jelenem zobrazení bohyně s jeleními parohy. Na jiných územích Evropy pak uctívali Keltové jelenohlavého boha Cernunnose. Ten byl také zobrazován s jeleními parohy. V umění starověkého Říma můžeme najít výtvarné ztvárnění bohyně lovu Diany, která byla stejně jako řecká Artemida zobrazována s toulcem na zádech a s laní.  Českou bohyní lovu byla označována Lověna či Děvana. Ta byla znázorňována na zlatém dvoukolovém vozíku taženém čtyřmi jeleny se zlatými parohy.

Po éře Pohanských bohů přichází období Patronů lovců a Myslivosti. Ti byli také spojováni s jelení zvěří. Například Svatý Jiljí žil ve své skalní sluji, kde k němu pravidelně přicházela laň a ta ho živila svým mlékem. Legenda o svatém Eustachovi zase pojednává o jelenovi se svítícím křížem mezi parohy. Tak byl znázorněn Kristus, který přivedl Placida na svou křesťanskou cestu. Ten poté přijal Víru Kristovu a jméno Eustach.

• Sv. Eustach se tak stal patronem lovců, myslivců a lesníků až do doby 17. a 18. století, kdy lidstvo začalo uctívat kult svatého Huberta. V Čechách se uctívání svatého Huberta objevuje před rokem 1690 a to díky Františku Antonínu hraběti Šporkovi.

Nejkrásnější období lovu jelena je doba jelení říje. Staročeské rčení praví, že o svatém Jiljí jdou jeleni k říji. Svátek sv. Jiljí připadá na 1.9.

Zde by ovšem znalci jelení říje mohli oponovat, že začátek jeleních námluv přichází o 10 dnů později. Z historie ovšem víme, že záhadu nám vysvětluje rok 1583, kdy došlo k opravě chyby, nastřádaných deseti dnů, v gregoriánském kalendáři. Větší zajímavostí je ovšem název měsíce října, který by měl vycházet z období jelení říje. Ta ovšem probíhá převážně v měsíci září. Vše má samozřejmě své logické opodstatnění. Říjen byl totiž původně měsícem devátým. V 15. století došlo k prohození dvojce starých názvů měsíců: červan a července a zároveň září a října.

O prvních způsobech lovu jelení zvěře nejsou dochovány nijak zvláštní zajímavosti. Lov probíhal pomocí luku a kladení různých pastí v podobě vykopaných jam či stavění nástražných ohrad. Později se velkou oblibou panovníků staly jezdecké štvanice za pomoci smečky loveckých psů.

O způsobu takovýchto štvanic jsou dochovány zmínky v období od 10. do 14 století za vlád Přemyslovců a Lucemburků. V období 14. století se také začaly na našem území hojněji stavět obory právě pro jelení zvěř. Jelen byl tedy první oborní zvěří u nás.

První obora v Čechách byla obora Ovenecká

Je nutno připomenout, že první oborou postavenou v Čechách, byla obora Ovenecká, pocházející z roku 1266.

Tu dal na území dnešní Prahy Letné vystavět Přemysl Otakar II. Při lovech vysoké zvěře se také užívaly sítě zvané tenata.

Ta se stavěla obvykle po 150 metrech ve výšce 260 cm. Pro panovníky však byl tento druh lovu nezáživný a nezábavný.

V druhé polovině 15. století se začíná zvěř lovit pomocí střelných zbraní zvaných ručnice. Do módy se později dostávaly společné lovy, kde šlechta mohla co nejvíce zvěře zastřelit.

Nový způsob lovu

Na scénu přichází nový způsob lovu a tím je plachtový lov. Jemnějším způsobem plátnového lovu, bylo obstoupení honitby plátnem a lovení zvěře narážející do plátna.

Bizardnějším způsobem provedení plátnového lovu bylo nachytání zvěře do ohrad a postavení střelecké arény z plátna. To bylo běžně k vidění zejména u císařské rodiny Habsburků.

Vodní honba v baroku

Ani lov jelení zvěře neunikl podivínským způsobům barokní šlechty. V baroku se tomuto lovu říkalo vodní honba. Jelení zvěř se štvala do vody a poté se plovoucí střílela na krátkou vzdálenost. Plachtový hon a vodní honba byly lovy přizpůsobené slabým výkonům tehdejších zbraní zvaných křesaček.

V druhé polovině 17. století se na našem území objevují parforsní hony převzaté od francouzské šlechty. První zmínka o parforsním honu pochází z jižní Moravy a to v období knížete K. E. Lichtensteina (1611-1684).

Díky majestátnosti lovu jelení královské zvěře, je mnoho dochovaných pramenů, jak o chovu, tak o samotném lovu. O všem by se dala napsat nemalá kniha.

Závěrem je nutno připomenout v historii tragickou událost spojenou právě s lovem jelení zvěře. 

Při císařském lovu jelenů, v Brandýse nad Labem, byl smrtelně zraněn nejbližší císařský šlechtic a nejvyšší podkoní Karla VI., kníže Adam František ze Schwarzenbergu. Ten byl nešťastnou náhodou střelen právě císařem Karlem VI.

Celá událost se stala vlivem špatného rozmístnění střelců při honu. Císař Karel VI. údajně střílel na probíhajícího jelena a bohužel zasáhl Adama Františka, který stál přímo naproti němu.

Poslední slova Adama Františka ze Schwarzenbergu zněla: „ Řekněte císaři, že před ním padám na kolena a prosím ho, aby se ujal mé ženy, dítěte, lidí i poddaných a neopouštěl je. Je to už rozhodnutí nebes, že jsem byl Jeho Výsostí střelen. Po mém příchodu do nebe budu prosit Boha, aby se mu dostalo nástupce dlouhé vlády. Ať císař nemá tento můj osud Čechům za zlé.“  

Myslivecká mluva:

• Jelen – samec
• Jelínek – mladý samec
• Laň – samice
• Laňka – mladá samice
• Čiplenka – mladá samice jelenovitých, která se dosud nezúčastnila říje
• Kolouch – mládě
• Laně a kolouši – zvěř holá
• Srst – pokrývka těla
• Jelenice – vyčiněná kůže jelena
• Přebarvování, línání – obnova srsti
• Slechy – uši
• Světla – oči
• Větrník – nos
• Svírák – ústní dutina spárkaté zvěře
• Lizák – jazyk spárkaté zvěře a šelem psovitých
• Pučnice – úseky nástavců čelní kosti u samců jelenovitých (také u samic sobů), základ růstu parohů
• Parohy – kostní útvary vyrůstající z pučnice na hlavě samců, při hormonální změně se mohou objevit i na hlavě samic
• Slzníky – kožní váček bez žláz, před předním koutkem očního víčka jelenů
• Světlomaz – Bezoár – produkt obličejové žlázy tzv. slzníku
• Kelce – Osny - Grandle – horní špičáky jelení, zřídka srnčí zvěře
• Hříva – prodloužená část srsti na krku
• Osiny – dlouhá srst v hřívě jelena
• Krk - část těla mezi hlavou a hrudníkem, podpíraná sedmi krčními obratli
• Hruď s plecemi – přední část hrudníku
• Komora - dutina od 1. žebra až po bránici, v níž jsou uloženy srdce, plíce a tepenný kmen, přivádějící krev do hlavy a hrudních končetin. Oblast nejvhodnějšího zásahu
• Hřbet s bedry – část těla od kohoutku až po místo připojení posledního žebra k páteři
• Břicho se slabinami – část trupu mezi hrudníkem a pánví
• Běhy – nohy srstnaté zvěře, dropa, krocana a loveckých psů
• Spárky – rohovité útvary, chránící zakončení 3. a 4. prstu sudokopytníků
• Paspárky – rohovitá pochva na 2. a 5. prstu spárkaté zvěře, umístěná vzadu na běhu, menší než spárek. Při klidné chůzi se zpravidla paspárek ve stopě parohaté a rohaté zvěře neotiskuje, vždy je otištěn ve stopě černé zvěře
• Kýta – kyje – stehna spárkaté zvěře a zvěřina z nich
• Obřitek – světlá až bělavá srst tvořící na hýždích v okolí řiti pravidelnou skvrnu u zvěře jelení, daňčí a srnčí, zvláště nápadnou v zimní srsti
• Kelka – ocas zvěře parohaté a dutorohé, medvěda a bobra
• Ráže – varlata srstnaté zvěře a psů
• Žíla – pohlavní úd
• Střapec – prodloužená srst na předkožce samců spárkaté zvěře
• Kratiny – pohlavní orgán samců – žíla a ráže
• Svírka – pohlavní orgán samičí zvěře jelenovité
• Zástěrka – prodloužená žlutavá srst na svírce samic zvěře parohaté
• Barva – krev
• Bílí, běl – tuk
• Vývrh – vnitřnosti
• Drob – jedlá část vývrhu
• Výhoz – nejedlá část vývrhu
• Trávník – myslivecký název složeného žaludku zvěře parohaté a rohaté
• Zeleň – nestrávený obsah trávníku nebo střev spárkaté zvěře
• Rez – moč
• Ždímání – močení
• Výměty – trus, hrozny (tvrdé), koláče (měkké)
• Zvěřina – Jelenina – maso jelení zvěře, jelen je ve zvěřině dobrý nebo špatný v létě je tučný, je v dobrém čase
• Hubertka – chrupavčitá kůstka v srdci
• Pučnice – úseky nástavců čelní kosti u samců jelenovitých (také u samic sobů), základ růstu parohů
• Parohy – kostní útvary vyrůstající z pučnice na hlavě samců, při hormonální změně se mohou objevit i na hlavě samic
• Ronění paroží – nasazování parohu, počáteční období růstu parůžků
• Lýčí, mech – silně prokrvená a citlivá, krátce osrstěná kůže s množstvím pachových žláz, vyživující rostoucí paroh. Po vyzrání parohu odumře a zvěř se ho zbavuje vytloukáním, tj. odíráním o dřeviny nebo tvrdší byliny. Někdy zvěř kusy lýčí požírá             
• Vytloukání – zbavování vyzrálého paroží lýčí jeho odíráním o dřeviny nebo pevnější byliny. Odřená místa na dřevinách se nazývají výtlučky
• Shozy – jednotlivé shozené parohy nebo parůžky
• Růže – silně rozbrázděný či perlený věneček na spodním okraji lodyhy parohu těsně nad pučnicí. Tvoří se od druhého paroží. Podle tvaru se rozeznávají růže řetízkovité či růžencovité (nízké). Jako patologický jev se někdy vyskytují tzv. růže nepravé
• Pečeť – vypouklá část pod růží, kde se paroh oddělil od pučnice. Má barvu kosti a je drsná
• Rýhy – brázdy, drážky – podélné prohlubeniny na paroží, místa, jimiž procházely krevní cesty rostoucího paroží
• Lodyha – viz. Paroh
• Puky – nevyvinuté výsady na paroží, nejčastěji jelenů, které naznačují, kde byla výsada v roce minulém nebo vyroste v roce příštím. Za výsady se nepočítají, pokud nejsou alespoň 2 cm dlouhé
• Rýhy – Brázdy – Drážky – podélné prohlubeniny na paroží, místa, jimiž procházely krevní cesty rostoucího paroží
• Výsada – výrůstek z lodyhy parohu, zakončený bílou špicí, delší než 2cm
• Očník – první (dolní) výsada na parohu jelena nebo daňka
• Nadočník – Výsadec – 2 výsada, rostoucí mezi očníkem a opěrákem
• Opěrák – 3. výsada, střední výsada na paroží jelena a daňka
• Vlčník – (vlčí výsada), vyrůstající někdy na lodyze jelena mezi opěrákem (střední výsadou) a korunou
• Koruna – zakončení jelení lodyhy nejméně třemi výsadami rostoucími z jednoho místa. Koruna může být jednoduchá nebo členitá – lopatovitá, dlanitá, pohárovitá. Podle počtu výsad na lodyze je jelen – špičák, vidlák, šesterák, osmerák, desaterák, dvanácterák, atd.
• Korunáč – jelen s korunou
• Špičák – nejčastěji mladý jelen s prvním parožím ve tvaru ostrých špiček na nečleněné lodyze
• Vidlák – jelen s dvěma výsadami na lodyze
• Šesterák – jelen s třemi výsadami na lodyze, dále pak dle počtu výsad – Osmerák,Desaterák ...
• Rovný – jelen se stejným počtem výsad na obou lodyhách
• Nerovný – jelen s nestejným počtem výsad na obou lodyhách
• Osmerák hrotový – jelen, který má na paroží výsadec – nadočník
• Osmerák vidlicový – jelen, který nemá na paroží výsadec – nadočník
• Desaterák vidlicový – jelen, který má na paroží výsadec – nadočník, ale nemá korunu
• Desaterák korunový – jelen, který nemá na paroží výsadec – nadočník, ale má korunu
• Škůdník – jelen s lodyhami bez výsad nebo jen s očníkem (1.výsadou)
• Mnich – Holec – jelen, který nenasadil parohy
• Zrůdník – samec parohaté zvěře s nenormálně vyvinutým parožím
• Parukáč – jelen mající místo paroží tzv. paruku, která vzniká vlivem hormonální poruchy ovlivňující produkci testosteronu, který vzniká v rážích
• Dle mohutnosti paroží – jelen slabý, silný, kapitální
• Jistění, Bádání – zapojení všech vjemových smyslů
• Pátrání – vnímání zrakem
• Bystření – vnímání sluchem
• Větření – vnímání čichem
• Říje – období sexuální aktivity v měsíci září a částečně října. Dle hlasových projevů je říje rušná nebo tichá, během říje jelen laň honí a poté ji pokládá, laň je po zdařeném říjním aktu těžká a následně klade kolouchy
• Hlasové projevy jelena v říji – broukání, mrmlání, troubení,
• Říjní spála – tmavá skvrna potřísněná močí a ejakuláty na břiše v okolí pohlavního orgánu (žily), říjného jelena
• Prk – charakteristický říjný pach samců spárkaté zvěře, obvykle jim páchne i zvěřina, takže před úpravou se musí pach odstranit v proudící čisté vodě, v mléce apod.
• Říjiště – místo, na němž se zvěř soustřeďuje během říje
• Hlavní jelen – Vladař – Výbojník – jelen, který opanuje říjiště
• Boční jelen – Krejčík – Ministrant – odháněný slabý jelen
• Odbíjení – odrážení soka během zápasu v době říje
• Flémování – Šklebení – Frnění – mimický projev říjného jelena, ohrnováním horního pysku a ceněním zubů
• Ochozy – stopní dráhy srstnaté zvěře, po níž pravidelně přechází
• Tlupa – skupina spárkaté zvěře jednoho druhu
• Čelný kus – (vedoucí kus) – zvíře jdoucí v čele tlupy spárkaté zvěře a pečující i její bezpečnost. Obvykle je to samice (laň) mající mládě. Tlupu jelenů vede obvykle nejslabší jelen
• Samotář – starý jelen, který se zdržuje sám mimo tlupu ostatní zvěře „samotáří“
• Pohyb jelena – z krytu vytahuje, do houština zatahuje, při procházení houštinou lomozí,láme, při odpočinku zaléhá, v říji doluje, v bahně se kaliští,
• Malovánky – Otěrky – kousky řídkého bláta, často se srstí, ulpělé na stromech v blízkosti kališť, o něž se zvěř jelení po vystoupení z kaliště otírá
• Loupání – okusování kůry stromů zvěří
• Nebeská znamení – parožím jelena způsobené známky jeho pobytu a pohybu, které jsou nad zemí, například dřeviny odřené při vytloukání nebo otloukání, zalomené  větve, obrácené listy nebo větévky

 Ilustrační foto: Jozef Orolín

ZDROJ:

Andreska J., Andresková E. – Tisíc let myslivosti